SLAVNÉ PŘÍPADY SOUDCE TI

SLAVNÉ PŘÍPADY SOUDCE TI

ROBERT VAN GULIK

KAPITOLA PRVNÍ

SOUDCE TI JE JMENOVÁN NÁČELNÍKEM

V ČCHANGPINGU; LIDÉ ZAPLNILI JEHO SOUDNÍ

SÍŇ, ABY SI STĚžOVALI.

Kolik lidí, jenž touha po úřadu náčelníka mučí,

asi chápe, že vše se kolem trestných činů točí?

Přísnost mírnit shovívavostí, tak naši zákonodárci určili a sprostit se extrémů, kteréžto vychytralí filosofové hájili. Jeden poctivý náčelník štěstí pro tisíce rodin znamená, a láska mezi lidmi pouhým slovem “spravedlnost” tvořená. Soudce Ti, náčelníka v Čchang-pingu, chování příkladné

je v naší knize zapsáno pro poučení veřejnosti čtenářské. Podle obecného pravidla nakonec žádný zločinec neunikne zákonům země. Rozhodnutí o tom, kdo je vinen a kdo nevinen, však závisí na soudci. Bude-li tedy soudce čestný, pak i lidé v jeho okrese budou pokojní; a budou-li lidé pokojní, budou dobré jejich zvyky i morálka. Všichni pobudové a zahaleči, všichni šiřitelé lživých zvěstí a rušitelé pořádku se vytratí a prostí lidé se budou radostně věnovat svým vlastním záležitostem. A pokud by se náhodou nějací špatní lidé odjinud v takovém okrese zabydleli, sami od sebe se polepší a změní své životy; uzří totiž na vlastní oči a uslyší na vlastní uši, jak přísně se zde dodržují zákony a jak tvrdě je vykonávána spravedlnost. A tak lze říci, že zušlechtění

prostých lidí závisí na poctivosti náčelníka; nepoctivý vládní

úředník ještě nikdy neměl pod sebou polepšené lidi. Poctivost náčelníka se nezakládá jen na tom, že je prost špatných vlastností, jako je přijímání úplatků a dopouštění se bezpráví na lidech; měly by jej ctít takové kladné vlastnosti, aby mohl ve službách státu vykonávat věci, které jiní nemohou nebo si netroufají vykonat, a ve vykonávání vlády nad lidmi napravovat chyby, které jiní nemohou nebo si netroufají napravit. Nepatrné

stopy nalezené mezi lidem i složité intriky v oficiálních kruzích by měl soudce zkoumat nezaujatě. Jeho mottem by mělo být: ” Vynést spravedlivý trest, který vyměřila Nebesa, nikdy neselhávající ve své absolutní preciznosti.” Soudcové, kteří odpovídali těmto vysokým kritériím, byli náležitě ctěni našimi vznešenými vládci již v dávném starověku.

Najdou se však také náčelníci, jenž se nechají při vedení případů

ovlivnit úplatky, nebo z obavy, že ztratí svou pozici, pokud se rychle nezbaví velkého počtu případů, vynášejí ukvapené rozsudky na základě neúplných důkazů nebo přiznání pod torturou. Tito úředníci nejsou schopni se sami zdokonalovat, a tudíž by nikdy neměli být ustanoveni, aby vládli jiným. Neboť jak by mohli zajistit poctivost svých podřízených a přinést mír obyčejným lidem?

Ve chvílích odpočinku při listování starými i novými knihami a pročítáním různých méně významných historických záznamů jsem objevil mnoho tajemných příběhů s kriminálními případy, které

vyřešili skvělí soudci dávných dob. Málokterý z nich se ale může měřit s těmi, o kterých se zde vypráví.

Naše kniha popisuje složitá kriminální vyšetřování, záhadné

zločiny, úžasné výkony odhalení a skvělá vyřešení složitých případů. O lidech, kteří spáchali vraždu, se říká, že mohou žít do konce svých dní s pověstí svatosti; jeden páchá zločiny, aby nahromadil bohatství; jiný se zaplete do zločinu kvůli cizoložství; někoho potká náhle smrt po vypití jedu, který nebyl určen jemu; někdo v žertu vyřkne slova a rázem se ocitá v hlubokém podezření a další, ačkoliv nevinen, jen tak tak unikne těžkému trestu. Nic z toho by nikdy nebylo

možno správně určit, kdyby nebylo náčelníka schopného a pracovitého, který, je-li to zapotřebí, změní svůj oděv a vyjadřování, aby sám v přestrojení a v tajnosti provedl vyšetřování, nebo aby na sebe vzal podobu ducha z podsvětí, jen aby vyřešil případ, napravil křivdu a zatkl zločince a úspěšně tak ukončil nejpodivnější a nejpřekvapivější

soudní proces.

A tak, zatímco čerstvý vánek vybízí k nečinnosti a já zjišťuji, že mi těžkne ruka, zaznamenávám tento příběh, abych jej nabídl čtenáři. Ačkoliv bych si neměl dovolit tvrdit, že vyprávění o těchto podivných událostech dá lidem poučení a tak zlepší jejich morálku, přece jenom si troufnu doufat, že samotné přečtení

poslouží k příjemnému ukrácení času.

Báseň říká:

Při psaní těchto podivných a záhadných případů

nelze, než obdivovat tohoto soudce dávných dnů:

muže ryzího charakteru, bystrého a obětavého,

v paměti navždy jako mstitele bezpráví chovaného. Naše kniha popisuje hrdinské činy náčelníka, který žil za časů

slavné dynastie Ťiang, v první polovině sedmého století n. 1. Náčelníkovým rodným městem byl Tchaj-jiian, hlavní město provincie San-si. Jeho příjmení bylo Ti, vlastní jméno žen-ťie a přijal umělecké jméno Chaj-Ting. Jako muž příkladné poctivosti a pronikavé moudrosti byl v pravý čas jmenován na vysoké místo u císařského dvora a svými otevřenými a odvážnými memorandy k Trůnu pomohl překonat mnoho krizí ve státních záležitostech. Jako uznání

za své věrné služby byl později jmenován guvernérem a nakonec povýšen do šlechtického stavu jako vévoda z Liang. Jeho příkladné skutky jsou náležitě zaznamenány v oficiální

“Historii dynastie Ťiang” a tento materiál je tedy snadno dostupný

každému, kdo o něj projeví zájem.

Avšak mnoho skutečností, vztahujících se k počátku kariéry Ti ženťieho, jenž v té době proslul jako “soudce Ti”, bylo buď

zapomenuto, nebo je zaznamenáno v úředních dokumentech jen zběžně. Je nutné hledat v menších historických písemnostech, v místních záznamech měst, kde sloužil jako náčelník, a podobných zdrojích. Již tyto méně známé skutečnosti jsou nemálo zajímavé. Zvětšují

naši úctu k soudci Ti. Tato faktaukazují, že Ti žen-ťie, jenž tak věrně sloužil trůnu, byl také moudrým náčelníkem a velkým vzdělancem, v němž se snoubila pozoruhodná bystrost s laskavostí a citem pro spravedlnost a který jako okresní náčelník úspěšně

vyřešil neuvěřitelné množství složitých a záhadných kriminálních případů.

Náš příběh se tedy zaměřuje jen na raný úsek kariéry soudce Ti, vraceje se zpět do časů, kdy byl jmenován okresním náčelníkem v Čchang-pingu.

Jakmile se soudce Ti ujal svého úřadu, bez meškání věnoval veškerou svou energii vykořenění neukázněných živlů, ochraně

občanů, dodržuje zákony a likvidaci nevyřešených soudních sporů. V naplňování tohoto těžkého úkolu soudci Ti obratně asistovali čtyři pomocníci.

Jeho hlavním důvěrníkem byl muž zvaný Chung Liang, starý služebník z otcovského domu, který viděl soudce Ti vyrůstat už od malého chlapce. Ačkoliv byl Chung Liang značně pokročilého věku, byl statečným člověkem, který pohotově odvedl jakoukoliv nebezpečnou nebo choulostivou práci, kterou mu soudce Ti uložil, ukazuje tak značný pátrací cit a talent. Soudce Ti jej jmenoval seržantem nad všemi konstábly a jednal s ním jako se svým důvěrným rádcem. Další dva, Ma žunga a Ťiao Taje, soudce Ti využíval pro zvlášť

nebezpečnou práci, spojenou se zatýkáním zločinců. Ti dva původně

patřili k “bratrstvu zeleného lesa”, jednoduše řečeno, byli to lupiči. Jednou, když soudce Ti cestoval do hlavního města v nějaké

úřední záležitosti, tito dva muži jej přepadli na silnici, aby jej oloupili. Soudce Ti ihned poznal, že Ma žung a Ťiao Taj, jenž měli daleko k obyčejným zlodějům, byli muži hrdinských předpokladů, protože, zatímco jej předjížděli, přesvědčivě ukázali svou zběhlost v umění šermu a boxingu. Soudce Ti napadlo, že by se mohl pokusit tyto muže napravit a později využít jejich služeb, aby mu pomohli splnit vladařovo nařízení; takovým způsobem by se dalo jejich talentu užitečněji využít. A tak jim soudce Ti, jenž se ani neobtěžoval tasit meč, nařídil, aby toho okamžitě zanechali. Hned na to k nim pronesl dobrou řeč, která na Ma žunga a Ťiao Taje velice zapůsobila. Ten první řekl zdvořile:

“My dva jsme se uchýlili k tomuto ohavnému řemeslu jen proto, že jsme shledali císařství ve zmatku a ve službě u dvora zkažené

ministry. My, jenž nemáme na tomto světě nic, než svá zdatná těla a znalost bojových umění, a jenž jsme nenalezli nikoho, kdo by nás zaměstnal, jsme neměli jinou cestu otevřenou, než se stát lupiči. Ale poněvadž Vaše Ctihodnost k nám teď promluvila tak laskavě, naší jedinou touhou je, aby nám bylo od nynějška umožněno poslechnout vašeho biče a podržet vám třmen, abychom se takto mohli zavděčit za přízeň Vaší Ctihodnosti”.

Soudce Ti přijal tyto dva chrabré muže za své poručíky. Jeho čtvrtým poručíkem byl napravený potulný podvodník jménem Tao Kan. Tento muž byl již dlouho na správné cestě a stal se poslem jistého náčelníka. Ale poněvadž bylo mnoho lidí, ve kterých přebývala nenávist proti němu, byl těmito starými nepřáteli ustavičně sužován a trápen, až nakonec našel útočiště u soudce Ti. Byl mužem mnoha tváří a velikých nápadů, takže si jej soudce Ti ponechal jako svého pomocníka. Tento Tao Kan se stal blízkým přítelem seržanta Chunga, Ma žunga i Ťiao Taje.

Od okamžiku, kdy se soudce Ti chopil úřadu v Čchangping, tito muži prokázali, že budou velmi užiteční. Byli pověřováni tajnými pátráními a informace, které shromáždili, pomohly soudci vyřešit několik obtížných kriminálních případů.

Jednou soudce Ti seděl ve své kanceláři vzadu za soudní síní a zabýval se nějakými rutinními záležitostmi, když tu náhle uslyšel zvuk gongu, který visel nad vchodem do soudní budovy. Oznamoval, že se vyskytl případ, a tak si soudce oblékl úřední róbu a vstoupil do soudní síně, kde se posadil za vysokou lavici. Dole před lavicí se již sami seřadili ve dvou řadách vlevo a vpravo úředníci, konstáblové a ostatní pochopové zákona. Soudce Ti se podíval směrem ke vstupu do síně a spatřil asi čtyřicetiletého prostého člověka. Zdálo se, že je velice rozrušen a tváře měl zalité potem. Stál tam a neustále vykřikoval, že na něm bylo spácháno velké bezpráví.

Soudce Ti nařídil dvěma konstáblům, aby muže přivedli. Jakmile před lavicí poklekl, soudce Ti jej oslovil:

“Kdo jsi a jaká vážná křivda se ti stala, že biješ do gongu, přestože ještě nenastala hodina sezení tohoto soudního dvora?”

“Tato bezvýznamná osoba,” promluvil muž uctivě, “se nazývá Kchung Wan-te. žiji ve vesnici Šestá míle, za východní branou tohoto města. Poněvadž je můj dům docela velký a mám jen malou rodinu, využívám jej z větší části jako hostince. Po více než deset let jsem se pokojně věnoval této živnosti. Včera, za soumraku, přijeli dva pocestní obchodníci s hedvábím. Říkali, že přicházejí z provincie Ťiang-su a jen projíždějí, obchodujíce podél silnice. Jelikož se začalo stmívat, chtěli zůstat v mém hostinci na noc. Vida, že jsou velmi ušlí, dal jsem jim pokoj. Večeřeli, pili víno, smáli se a rozmlouvali, což může potvrdit několik svědků. Dnes ráno, ještě před úsvitem, oba obchodníci odešli.

V devět hodin mě z ničeho nic navštíví vesnický strážce Pchang Té

a říká, že byli nalezeni u cesty před branou nedaleko tržnice dva muži. ,Tito dva muži,’

povídá, ,byli hosty ve tvé ubytovně a tys je zavraždil, abys je obral o jejich peníze. Mrtvá těla jsi pak odtáhl k bráně tržnice. Když takto promluvil, aniž bych mohl říci jediné slovo na svou obranu, přitáhl obě mrtvoly do mého hostince a hodil mi je na zem přímo před dveře. Potom začal křičet a hrozit, žádaje pět set stříbrných za ututlání zločinu. ,Tito dva muži byli ve tvém hostinci,’ křičel, ,a to dokazuje, že jsi je zavraždil a pak jsi odtáhl jejich mrtvá těla na tržnici, abys zahladil stopy svého zločinu.’ Bez meškání jsem se sem s mučivou úzkostí vypravil, a snažně prosím Vaší Ctihodnost, aby napravila tuto křivdu.”

Když soudce Ti vyslechl toto prohlášení, zadíval se na muže klečícího před lavicí a pomyslel si, že dozajista nevypadá na nebezpečného zločince. Na druhou stranu půjde zřejmě o vážný

případ vraždy, a tak samozřejmě nemohl rozhodnout na základě

prohlášení tohoto jediného muže. Proto řekl:

“Prohlašuješ, že jsi zákonů dbalý občan tohoto kraje. Proč tě

potom strážce Pchang okamžitě označil jako pachatele? Připadá mi velmi těžké uvěřit, že jsi skutečně nevinným občanem, jak o sobě

tvrdíš. Budu muset vyslechnout strážce Pchanga, abych si tvou výpověď ověřil.”

Hned nato nařídil konstáblovi, aby šel a přivedl strážce a zakrátko před ním stanul asi třicetiletý muž. Jeho tvář byla pokryta vráskami a na sobě měl modrou róbu. Poklekl před lavicí a promluvil:

“Já, Pchang Té, strážce vesnice Šestá míle, uctivě zdravím Vaši Ctihodnost. Tento vrah spadá pod mou jurisdikci. Dnes ráno jsem viděl těla dvou mužů ležet vedle cesty před branou tržnice. Nejprve jsem nevěděl, odkud ti dva muži přišli, ale vyptával jsem se lidí žijících v okolí a zjistil jsem, že ti muži byli minulou noc ubytovaní v hostinci tohoto muže Kchunga. Proto jsem Kchunga vyslechl a usoudil, že to byl zřejmě on, kdo odvlekl tyto dvě

mrtvoly na tržnici, když je předtím v hostinci zavraždil, aby je okradl. Podle Kchunga oba muži z jeho hostince odešli před svítáním. V tom čase bylo již na cestě několik lidí, ale nikdo z nich neuvedl, že by spatřil v okolí nějaké podezřelé osoby. Navíc lidé žijící v blízkosti tržnice tvrdí, že nikdo z nich neslyšel žádné volání o pomoc. Podle mne tyto skutečnosti dokazují, že oběti byly zavražděny během noci v Kchungově hostinci a že později Kchung odvlekl jejich těla k bráně tržnice, aby se tak zbavil podezření. Jelikož viník stojí zde, prosím Vaši Ctihodnost, aby proti němu vznesla obvinění.”

Soudce Ti si pomyslel, že argumentace strážce Pchanga patrně není

bezdůvodná. Na druhou stranu, když se opět na Kchunga pozorně

zadíval, přece jen cítil, že tento člověk by sotva mohl být brutálním vrahem, který chladnokrevně zabije člověka, aby jej okradl. Po chvilce uvažování promluvil:

“Vy dva jste uvedli protichůdná prohlášení. Nemohu přikročit k případu bez dalšího zkoumání. Vyšetřování bude pokračovat po prohlídce místa činu.”

Nechal Kchung Wan-teho a strážce Pchanga odvést konstábly a určil nezbytné přípravy, aby se mohlo v jednání pokračovat na místě

činu.

KAPITOLA DRUHÁ

POMLUVA STRÁžCE PCHANGA PADÁ NA JEHO VLASTNÍ HLAVU; SERžANT CHUNG

OPATŘUJE STOPU CHYTROU DOMNĚNKOU.

Po návratu do své kanceláře nařídil soudce Ti konstáblovi, aby povolal koronera. Po třetím úderu gongu si oblékl úřední róbu, nasadil čapku a vydal se ve svém palankýnu do vesnice Šestá míle, doprovázen konstábly a dalšími služebníky soudního dvora. Lidé

žijící při cestě slyšeli o dvojnásobné vraždě. Pověst hovořila o soudci Ti jako o velkém vyšetovateli zločinů, proto přilákala zástupy lidí, kteří následovali procesí, aby viděli co se bude dít.

Před polednem dorazili na tržnici ve vesnici Šestá míle. Strážce Pchang, jeho asistent Ťiao San a vesnický starosta již zřídili provizorní tribunál a teď přicházeli soudci Ti vstříc, aby jej přivítali.

Po obvyklé výměně zdvořilostí soudce Ti vystoupil ze svého palankýnu a řekl:

, ,Nejprve půjdu do Kchungova hostince, abych celou věc osobně

vyšetřil, potom zahájím soudní přelíčení a budu pokračovat s výslechem.”

Nařídil jim, aby jej zavedli do Kchungova hostince, kde našel mrtvá těla dvou mužů, na nichž byla patrná několikerá poranění

způsobená zřejmě nožem a ležela na zemi přede dveřmi. Soudce Ti se zeptal strážce Pchanga:

“Kde byla tato dvě mrtvá těla skutečně nalezena?” Strážce Pchang spěšně odpověděl:

“S dovolením Vaší Ctihodnosti, tyto muže zabil Kchung Wan-te pro zisk; pak odtáhl těla k bráně tržnice, aby se později mohl z tohoto zločinu vykroutit. Aby se do této záležitosti nezapletli nevinní lidé, přenesl jsem těla sem na toto místo před Kchungův hostinec. Prosím Vaši Ctihodnost, aby si to ověřila.” Sotva to dořekl, soudce Ti na něj zařval:

“Ty skopová hlavo, nežádal jsem tě, abys mi radil, kdo je pachatelem. To, co chci vědět, je, jak se můžeš ty, pověřený

úřední funkcí, a jak předpokládám, znalý předpisů a nařízení, takto provinit proti zákonům? Ty nevíš, jak se trestá svévolná

manipulace s mrtvými těly a takovéto zacházení s důležitými důkazy? Zcela bez ohledu na to, zda Kchung je či není z vraždy vinen, jsi neměl právo odnést těla z místa, kde byla skutečně

objevena, dříve, než bys mi podal náležité hlášení s vysvětlením svých důvodů, anebo dříve, než bych provedl soudní vyšetřování, vyhotovil zápis a zapečetil úřední zprávu. Proč, ptám se tě, proč

sis dovolil protivit se zákonům této země a byl jsi tak drzý, že jsi bez oprávnění těla přemístil? Zřejmě se ty sám pokoušíš zakrýt něco nekalého. Pravděpodobně jsi tento hanebný čin naplánoval s Kchungem, a protože jsi se s ním pohádal o rozdělení kořisti, snažíš se nyní shodit všechnu vinu na něj. Takže tě nejprve nechám spráskat těžkou bambusovou holí a pak tě vyslechnu pod torturou.” Soudce Ti nařídil konstáblům na místě vysázet strážci Pchangovi sto ran těžkou bambusovou holí. Nářek strážce Pchang stoupal k nebi a brzy se z jeho popraskané kůže začala řinout krev. Tou dobou již byli všichni přihlížející přesvědčeni, že Kchung byl křivě nařčen, a obdivovali se chytrosti soudce Ti. I poté, co Pchang dostal plných sto ran, trval na své nevině. Soudce Ti se prozatím rozhodl dále jej netýrat a se svou družinou vstoupil do Kchungova hostince. Nejprve se zeptal Kchunga:

“Tvůj hostinec má velký počet místností. Ukaž mi, kde přesně ti dva zavraždění muži pobývali.”

“Tři místnosti v zadní části domu obývám já se svou ženou a naší

malou dcerkou. Dvě místnosti na východní straně jsou používány jako kuchyně. Těchto pět místností nikdy nepronajímám hostům: těm jsem vyhradil místnosti v prvním a druhém dvoře. Poněvadž ti dva hosté, jenž přišli včera večer, byli obchodníci s hedvábím, věděl jsem, že nebudou skrblit na výdajích, takže jsem jim nabídl nejlepší pokoj ve druhém dvoře, který je komfortnější než pokoje v prvním dvoře, neboť leží dále od hluku a prachu ulice.” Kchung pak zavedl soudce Ti a jeho pomocníky do druhého dvora, kde jim ukázal pokoj, který si dva

zavraždění obchodníci pronajali. Soudce Ti a jeho poručici tento pokoj pozorně prozkoumali. Zbytky včerejší večeře byly ještě na stole a před lehátkem zůstaly pohozeny dva noční úbory. Nebyl zde sebemenší náznak zápasu, který

by dokazoval, že zde byla spáchána vražda. Soudce Ti si pomyslel, že Kchung si mohl něco nechat pro sebe, a tak se zeptal:

“Poněvadž vedete ubytovnu po více než deset let, jistě tudy prošlo mnoho hostů. Předpokládám, že včera jste zde měl také další hosty kromě těch dvou obchodníků s hedvábím.”

“Kromě nich zde ještě byli další tři. Jeden je obchodník s kůžemi na cestě do Šan-si a další dva jsou pán a jeho sluha z provincie Che-nan. Poněvadž pán onemocněl, on i sluha nyní přebývají ve svém pokoji ve druhém dvoře.”

Soudce Ti si nechal obchodníka s kůžemi a sluhu nemocného poutníka přivést k sobě. Nejprve vyslechl obchodníka s kůžemi.

“Jsem obchodník s kůžemi ze Šan-si,” potvrdil muž, “a v tomto oboru pracuji několik let. Když tudy projíždím, vždy se zastavím v tomto hostinci. Skutečně jsem viděl dva obchodníky s hedvábím, jak odsud odcházejí ještě před rozbřeskem, a mohu také dosvědčit, že jsem během noci neslyšel žádný křik ani žádný rozruch. Samozřejmě

nemám ani ponětí, kde a jak tyto muže smrt potkala.” Soudce Ti se pak obrátil na sluhu. Tento muž potvrdil, co řekl obchodník s kůžemi a dodal, že vzhledem k pánově nemoci v noci sotva oka zamhouřil. Kdyby se cokoliv mimořádného v hostinci stalo, byl by si toho jistě všiml.

Když soudce Ti slyšel tyto důkazy, pomyslel si, že se začínají

potvrzovat jeho pochybnosti o Kchung Wan-teho vině. Aby se však ještě více ujistil, nařídil svým mužům prohlédnout každou jednu místnost v hostinci palec po palci. Učinili tak, ale neobjevili žádnou stopu, která by napovídala, že tam byl spáchán zločin. Soudce Ti byl nyní přesvědčen, že k vraždě došlo někde venku poté, co obchodníci odešli z ubytovny. Neboť i kdyby se předpokládalo, že všichni tři svědci jsou Kchungovi spiklenci, jak by mohli zahladit všechny stopy zločinu?

V hlubokém zamyšlení se vydal se svou družinou zpět k tržnici, aby si blíže prohlédl místo, kde byla obě těla objevena. Hojnost důkazů jasně ukazovala, že vražda byla spáchána právě tam: země

naznačovala, že se zde prolilo mnoho krve.

V nejbližším okolí nebyly žádné domy, ale pár jich stálo opodál na samotném místě tržnice. Soudce Ti měl před sebou několik lidí, kteří tam bydleli, a vyptával se jich. Bylo to však bezvýsledné. Jediné, co o tom dokázali říci, bylo, že nějací časní kolemjdoucí

je probudili výkřiky a voláním, že byla spáchána vražda. Bez meškání o tom zpravili strážce a během jeho vyšetřování vyšlo najevo, že oběti přebývaly v Kchungově hostinci.

Po této informaci začínal soudce Ti věřit, že by se ze strážce Pchanga nakonec mohl vyklubat pachatel. Jelikož se však začalo stmívat, bylo pozdě začít soudní vyšetřování. Rozhodl se, že ještě

téže noci vyšle své pomocníky, aby provedli důvěrné pátrání, a uvidí se, jaké informace dají dohromady. Soudní vyšetřování by mohlo být zahájeno brzy zrána. Řekl vesnickému starostovi:

“Když jsem začal vyšetřovat tento případ, vyvstával jeden problém za druhým a každý ještě více případ zkomplikoval. Dnes jsem sem přišel hned, jak jsem byl o případu zpraven, abych osobně vedl vyšetřování. V takovém případě je nanejvýš důležité, aby soudní

jednání začalo tak rychle, jak je to jen možné; takže zde zůstanu na noc, abychom mohli zítra ráno zahájit slyšení.” Nařídil bedlivě střežit obě těla a šel do úředního příbytku, který

pro něj připravili. Po chvilce rozhovoru s vesnickým starostou konečně dovolil všem, aby

si odpočinuli. Pozdržel ale seržanta Chun-ga, a jakmile ostatní odešli, řekl mu:

“Kchung tento zločin jistě nespáchal. Více podezírám strážce Pchanga. Ihned obvinil někoho jiného, abychom jej nepodezírali. Měl by ses dnes večer vypravit ven a pokusit se získat nějaké

informace. Pokud zjistíš něco cenného, dej mi hned vědět.” Seržant Chung se rozloučil a nejprve šel navštívit pomocníka strážce Pchanga Ťiao Sana. Doprovázeli jej tři konstáblové ve službě.

Ťiao San byl s lidmi, kteří střežili obě těla. Seržant Chung k němu přistoupil a oslovil jej družným tónem.

“Spolu s Jeho Excelencí soudcem Ti jsme přišli, abychom se podíleli na řešení tohoto případu. Až doteď jsem si o vašeho nadřízeného starosti nedělal. Jediný závěr, který jsem si udělal, je, že ten starý muž Kchung musí být nevinen. Protože jsme já a moji společníci vládními služebníky, nikdy netrápíme nevinné lidi. Celkem vzato jsme ovšem měli dost namáhavý den a uvnitř pociťujeme prázdnotu. Bylo by přespříliš domnívat se, že váš šéf, strážce Pchang, má tady někde trochu jídla a džbán vína? Ne že bychom nedostali jídlo zadarmo, každý ví, jak spravedlivý je náš pán. Zítra dá mně a mým kolegům jistě nějaké peníze na naše výdaje a pak bychom vám za jídlo zaplatili. Nenechávejte nás tedy prozatím hladovět!”

Ťiao San rychle složil seržantovi poklonu a odpověděl:

“Prosím nehněvejte se, seržante. Náš strážce je právě teď natolik zaneprázdněn tímto případem, že docela zapomněl vydat potřebné

instrukce pro pohoštění personálu Jeho Excelence. Ale jestliže vy a vaši kolegové máte hlad, dovolte mi, abych měl tu čest být vaším hostitelem. Pojďme si dát něco malého k jídlu a pití do hostince na tržnici.”

Pak nařídil několika mužům, aby i nadále střežili těla a vzal seržanta a konstábly do hostince. Když obsluha spatřila, že tato společnost sestává z úředních osob zaměstnaných vyšetřováním vraždy, zasypala je všemožnými dotazy a přinášela hojnost lahůdek a spousty vína. Seržant Chung jim pověděl: “My nejsme jako ostatní

konstáblové, kteří, jakmile začnou pracovat na případu, okamžitě

se nacpávají jídlem a pitím na náklady svého pána, a navrch se dožadují několika stříbrných na pokrytí cestovních výdajů. Přineste nám pouze dvě mísy rostlinného jídla a každému dejte dva poháry vína, to je vše. Účet vyrovnáme později.” Když seržant Chung učinil toto hezké gesto, všichni se posadili. Seržant Chung samozřejmě věděl velmi dobře, že strážce Pchang byl po obdržení svého trestu držen ve vazbě v Kchungově ubytovně, kterou hlídali Ťiao Taj a Ma žung; ale pravidla zdvořilosti mu bránila, aby se zmínil o této bolestné skutečnosti Pchangovu podřízenému Ťiao Sanovi na počátku rozhovoru. Nyní však promluvil:

“Váš šéf je, upřímně řečeno, poněkud nedbalý svých povinností. Proč byl včera venku celou noc? Přišel domů až ráno, když se dozvěděl o vraždě, a náhle si vzpomněl, že Kchung je bohatý muž, kterého by mohl zmáčknout, a tak si vymyslel ten ďábelský plán přitáhnout mrtvoly do Kchungova hostince. Je to velmi přehnané? A teď se dostáváme k tomu, kde byl váš šéf minulou noc? Místo, kde byla těla objevena, je na otevřené cestě. Jak to, že ani on, ani vy, u kterých se předpokládá, že budou spolu na noční obchůzce, jste si jich při vaší poslední hlídce nevšimli? Dnes Jeho Excelence soudce nechal Pchangovi vysázet sto ran těžkou bambusovou holí a zítra jistě strážce opět přitlačí, aby mu zločin dokázal. No řekněte sám, dostal se do potíží neúmyslně?”

“Seržante,” odpověděl Ťiao San, “vy do této záležitosti nevidíte. Když už jsme se nyní všichni sešli spolu kolem stolu jako staří

přátelé, neuškodí, když vám to povím. Možná už víte, že náš

strážce je proti Kchungovi dlouho zaujatý. Vždy na Nový rok tento muž Kchung skoupě obdaruje našeho strážce několika měďáky, a strážce si pokaždé myslí, že Kchung by mohl vytlačit pěknou odměnu, ale ten starý skrblík vytrvale odmítá.

A tak se stalo, že minulou noc strážce Pchang zapadl do malé Liovy herny a těžce tratil. Z herny odcházel až za svítání, když tu uslyšel volání lidí, že byla spáchána vražda. Jakmile se dozvěděl, že muži přišli z Kchungova hostince, ihned jej napadlo, že je to skvělá příležitost, jak se vyrovnat se starým Kchungem a vyrazit z něj alespoň nezbytně potřebnou hotovost. Takže vidíte, že strážce Pchang sám s těmito vraždami nemá co do činění. Pouze se pokusil ošidit starého Kchunga a jako odměnu dostal pořádný výprask. Spíš

než někomu jinému, ublížil sám sobě!

A co se týče té vraždy, je to jistě velmi záhadná věc. Je zcela jasné, že k činu došlo za svítání. Muselo se to stát poté, co jsem se z toho místa vrátil po své poslední noční obchůzce, kdy byl všude ještě klid. Je pravda, že starý Kchung je skrblík, ale pokud vím, rozhodné není vrah.”

Seržant Chung, naslouchaje tomuto vyprávění, si cosi nezávazně

zamumlal v tom smyslu, že tedy ani strážce Pchang není zločinec. Pokusil se pouze obrat starého Kchunga o nějaký stříbrňák a již si svůj trest odpykal v podobě sto ran bambusovou holí. Takže jsme stále postaveni před původní problém, kdo spáchal zločin. S těmito myšlenkami se seržant Chung pustil s vervou do jídla a víc se tím nezabýval.

Když dojedl poslední sousto a vypil poslední kapku vína, nechal si předložit účet, a aby zachoval dekorum, řekl hospodskému, ať zítra přijde k soudu, kde dostane zaplaceno. Pak své druhy opustil a vydal se za soudcem Ti.

Když jej zpravil, co slyšel, soudce Ti řekl:

“Toto je skutečně obtížný případ. Pokud Kchung vraždu nespáchal, pak informace o tom, že oběti měly nadité kapsy, musela uniknout někde jinde; nějaký zločinec se o tom doslechl a sledoval je celou cestu až sem a dnešního rána, když opouštěli hostinec, spatřil svou šanci je zabít. To jediné vysvětluje, proč byla obě těla nalezena blízko brány tržnice. Jelikož jsem já, okresní náčelník, považován za otce i matku zdejších lidí, nemohu nečinně přihlížet, jak tato vražda zůstane nepomstěna. Jen tak se budu moci podívat do očí našemu vladaři nahoře a obyčejným lidem dole. Ovšem dnes již nic neuděláme. Uvidíme zítra ráno po výslechu.” Potom seržanta Chunga propustil, aby si odpočinul. KAPITOLA TŘETÍ

KCHUNG TVRDÍ, žE S TĚLY NENÍ NĚCO V POŘÁDKU; SOUDCE TI SE VYDÁVÁ

PRODÁVAT LÉKY V PŘESTROJENÍ ZA LÉKAŘE.

Příští den ráno soudce Ti vstal brzy, a jakmile se postaral o svůj zevnějšek a snědl malou snídani, nařídil svým mužům, aby se dostavili na místo, kde byla uložena mrtvá těla. Před Kchungovým hostincem se shromáždila velká skupina konstáblů a ostatních pochopů zákona. Když soudce Ti vyšel ze svého příbytku, vydal se k Kchungovu hostinci, kde usedl za vysokou lavici provizorně

zbudovaného soudního tribunálu. Nejprve vyzval Kchunga, aby před něj předstoupil, a takto jej oslovil:

“Ačkoliv tvrdíš, že ses vraždou neprovinil, přesto zůstává faktem, že její kořeny leží ve tvém hostinci. Nemůžeš se tedy tvářit, jako by se tě tento případ vůbec netýkal. Začneme tím, že se tě zeptám na jména obětí, aby mohlo soudní vyšetřování probíhat podle řádných pravidel.”

“Když ti dva muži přišli pozdě v noci do mého hostince,” odpověděl Kchung, “zeptal jsem se jich na jména. Jeden řekl, že jeho příjmení je Liu a ten druhý se jmenuje Šao. Poněvadž v tom čase vybalovali svá zavazadla, neměl jsem příležitost zeptat se jich na vlastní jména.”

Soudce Ti přikývl, vzal svůj rumělkový štětec a na proužek papíru napsal: “Jedna osoba,

pohlaví mužského, příjmením Liu.” Pak nařídil koronerovi, aby prohlédl mrtvolu. Koroner nesl proužek papíru napsaný soudcem Ti uctivě oběma rukama před sebou, vstoupil do dvora a s pomocí Ťiao Sana a konstáblů ve službě přenesli mrtvolu, ležící vlevo, doprostřed před lavici. Pak koroner řekl:

“Prosím, aby bylo Kchung Wan-teovi přikázáno vystoupit a identifikovat tuto mrtvolu jako muže zvaného Liu.” Soudce Ti nařídil Kchungovi vykonat, co bylo žádáno. Kchungovi, ačkoliv považoval tuto věc za příšernou, nezbylo než

poslechnout a přistoupit ke zcela zkrvavenému tělu. Celý se třásl, ale s nesmírným úsilím se vzchopil a pozorně si mrtvolu prohlédl. Pak řekl: “Toto je skutečně Liu, muž, který zůstal na noc v mém hostinci.”

Koroner potom rozprostřel na zemi rákosovou rohož a na ni mrtvé

tělo položil. Pečlivě je umyl horkou vodou a pak palec po palci prohlédl. Takto hlásil soudci Ti:

“Jeden mužský trup, jedno bodnutí nožem do zad pod lopatku, 21/2

palce dlouhé, 1/2 palce široké. Na levém boku rána, způsobená

kopnutím, 1/2 palce hluboká, 5 palců v průměru. Jedno bodnutí

nožem do krku, 3 palce dlouhé, 1/2 palce široké, hluboký řez průdušnicí.”

Toto hlášení bylo náležitě zaznamenáno asistentem koronera a předáno soudci na lavici.

Soudce Ti malou chvíli nad dokumentem přemítal, načež sestoupil ze svého křesla a sám si mrtvolu pozorně prohlédl. Ověřil si správnost koronerova hlášení, přiložil k dokumentu svou červenou pečeť, nařídil uložit mrtvolu do provizorní rakve a vyvěsit úřední

oznámení pro veřejnost s dotazem ke každému, kdo by znal zavražděného muže, aby se sám přihlásil u soudu.

Vrátil se na své místo za lavici a opět napsal rumělkovým štětcem na zvláštní proužek papíru: “Jedna osoba, příjmení Šao.” Pak koroner pokračoval jako předtím a požádal Kchunga, aby identifikoval tělo.

Kchung přistoupil se skloněnou hlavou a odvážil se zvednout zrak teprve, když byl těsně u mrtvého těla. Tu náhle, oči vypoulené, začal divoce vydávat jakési nesouvislé zvuky a upadl do mdlob. Když soudce Ti viděl, jak nečekaně se události vyvíjejí, přikázal seržantu Chungovi, aby přivedl Kchunga opět k vědomí, a řekl, že soudní vyšetřování bude pokračovat, až Kchung podá úplné

vysvětlení.

Zavládlo hluboké ticho a všichni přihlížející Kchunga upřeně

sledovali.

Seržant pomohl Kchungovi posadit se na zemi a přikázal jeho ženě, aby rychle přinesla šálek čerstvého čaje.

Davy diváků se nejprve rozčilovaly kvůli pozdržení soudního vyšetřování a pomýšlely na návrat domů, ale zůstaly nyní stát na místě a dychtivě sledovaly další vývoj.

Po chvíli Kchung přišel k sobě. Pokusil se promluvit, ale byl schopen ze sebe vydat jen: “To… je úplně špatně, to… je omyl!”

“Starý muži,” řekl mu seržant. “Jeho Excelence čeká na tvou odpověď. Teď mluv, kdo se mýlí?”

Pak Kchung řekl:

“To je špatné tělo. Pan Šao byl minulou noc mladík, zatímco tento je postarší muž s vousy. Jak by mohl být tím druhým hostem? Zřejmě

tady jde o nějaký omyl. Prosím Vaši Ctihodnost, aby to objasnila.” Koroner i seržant Chung byli tímto novým vývojem událostí dosti vyvedeni z míry. Pohlédli na soudce Ti pro

vysvětlení. Soudce Ti promluvil:

“Jak se to mohlo stát? Tato dvě těla zde ležela celý den, tak proč

Kchung nezjistil dříve, že jedno je cizí? Teď při soudním vyšetřování na poslední chvíli změní názor. To jasně dokazuje, že se nás pokouší podvést.”

Dal si Kchunga přivést před sebe a rozhněvaně na něj vykřikl, aby mluvil pravdu.

Kchung ve velikém rozrušení několikrát udeřil hlavou o zem a promluvil naříkavým hlasem:

“Když se strážce Pchang pokusil zatáhnout mě do této záležitosti a pohodil ty dvě mrtvoly před mé dveře, byl jsem naprosto zmatený a bez meškání jsem se vydal do města podat zprávu. Jak by se ode mne mohlo očekávat, že si nejdříve pozorně obě mrtvoly prohlédnu?

Mimoto bylo toto druhé tělo částečně přikryto Liuovým, které jsem poznal na první pohled, a vzal jsem jako samozřejmost, že druhé

tělo bude Šaovo. Jak bych to mohl předvídat? Jsem opravdu nevinen a můj osud je v rukou Vaší Ctihodnosti.”

Soudce Ti se upamatoval, že když viděl předešlého dne obě mrtvá

těla, jedno skutečně leželo zpola přes to druhé. Považoval tedy za docela pravděpodobné, že Kchungovo zmýlení bylo neúmyslné. Rozhodně to nesměřuje ke zjednodušení případu. Nařídil, aby byl do dvora přiveden strážce Pchang, a ten se dostavil v pořádku hlídán Ťiao Tajem a Ma žungem. Soudce Ti promluvil:

“Ty psí hlavo, zaměnil jsi těla a očernil nevinného člověka. Řekl jsi, že ty muže zavraždil Kchung a přenesl jsi těla z tržnice sem. Měl jsi tedy dostatek příležitosti, aby sis je prohlédl. Tak řekni rychle, jak vypadala?”

Strážce Pchang, který již slyšel novinu, že s mrtvými těly není

něco v pořádku, takto osloven soudcem Ti se nesmírně strachoval, že sám bude ze zločinu obviněn. Pobízen, aby vyšel s pravdou ven, pověděl:

“Řekl jsem, že Kchung je vrah jen proto, že oběti pobývaly v jeho hostinci, a protože tam někde mohlo k vraždě dojít. Jednou z obětí

byl jistě mladík a ta druhá starší osoba měla vousy. Ale jelikož

Kchung Wan-te uražen, že jsem položil mrtvá těla před jeho práh, ihned spěchal do města, neměl jsem příležitost ověřit si, zda obě

mrtvá těla poznává. Zda došlo k omylu při určení totožnosti či nikoli, nejsem schopen říci, protože jsem se s těmi dvěma obchodníky nesetkal, když přišli včera večer do Kchungova hostince.”

Soudce Ti nařídil konstáblům, aby dali Pchangovi další výprask bambusovou holí s odůvodněním, že strážce Pchang se provinil falešným obviněním a pokusil se poškodit nevinnou osobu. Potom si dal přivést další tři hosty, kteří přebývali v Kchungově

hostinci, a znovu je vyslechl. Všichni tři tvrdili, že oba obchodníci byli mladí muži, a že starší oběť v hostinci nebyla; nedokázali ji identifikovat a nevěděli, jaká smrt ji potkala. Nato soudce Ti řekl:

“Tak je to tedy, teď je mi jasné, kde máme pachatele hledat.” Nařídil koronerovi, aby pokračoval s prohlídkou trupu neznámého muže. Koroner hlásil:

“Jedna mrtvola neznámé mužské osoby, na levé paži podlitina velikosti 3 palců a v křížích poranění způsobené kopnutím velikosti 3 až 5 palců. Pod žebry rána po bodnutí nožem, 11/2

palce široké, 51/2 palce široké a 21/2 palce hluboké. A jedna rána po bodnutí nožem na zádech, 2 3/2 palce dlouhé.” Tyto detaily byly náležitě zaznamenány asistentem koronera. Jakmile byly formality ukončeny, soudce Ti promluvil:

“Protože tento muž byl pravděpodobně z tohoto okresu, mrtvola zůstane zde v provizorní rakvi. Jeho příbuzní a přátelé nemusí žít daleko odsud. Nyní připojím svou pečeť a nechám vyvěsit oznámení

vyzývající každého, kdo muže zná, aby se u mě ohlásil. V pravý

čas, jakmile bude pachatel za mřížemi, bude přelíčení pokračovat. Kchung Wan-te je propuštěn na záruku, ale musí se sám jako svědek dostavit k soudu, až bude případ projednáván. Po tu dobu bude strážce Pchang Te držen ve vazbě.”

Když soudce Ti vydal tyto příkazy, nastoupil do svého palankýnu a obklopen personálem soudního dvora opustil vesnici Šestou míli a vrátil se do města.

Tam nejprve navštívil chrám strážného božstva města a zapálil několik vonných tyčinek.

Potom šel do soudní budovy, kde usedl za lavici. Přečetl seznam soudního personálu, a když shledal vše v pořádku, odešel do své

kanceláře za soudní síní.

Vzal do ruky psací štětec. Nejprve napsal depeši úřadům provincie Ťiang-su s udáním úplného popisu zavražděného muže Liua a s dotazem, zda by se nepokusily vyhledat jeho rodinu a příbuzné. Pak zkoncipoval oběžník náčelníkům sousedních okresů, ve kterém je žádal, aby se jejich lidé poohlédli po muži, jenž by odpovídal popisu Šaoa, pohřešovaného obchodníka.

Když předal koncepty úředníkům, aby je opsali a odeslali, zavolal si Ťiao Taje a Ma žunga.

“Tento případ začíná být jasný,” řekl jim. “Stěží lze pochybovat, že by ten muž Šao nebyl vrahem. Až bude polapen, postavíme jej před soud a případ uzavřeme. Takže nyní vám dvěma nařizuji, abyste se ho vydali hledat, zatkli a neprodleně přivedli sem.” Když se Ťiao Taj a Ma žung vzdálili, zavolal si soudce Ti seržanta Chunga a takto k němu promluvil:

“Ten neznámý zavražděný muž je pravděpodobně obyvatelem tohoto okresu. Musíš se vyptávat po celém okolním venkově a pokusit se najít někoho, kdo by jej znal. Také si nemyslím, že by vrah uprchl do některého vzdálenějšího místa; pravděpodobně se mu bude zdát bezpečnější zpočátku zůstat někde tady v okolí a odložit svůj odchod na dobu, až povyk ustane. Takže se současně můžeš nenápadně

poptat po tom muži Šaovi.”

Zatímco soudce Ti čekal na návrat svých detektivů, minulo několik dní. Ti však nic neobjevili, ani od nikoho nic neslyšeli. Soudce Ti začal být znepokojen a přemítal: “Od doby, kdy jsem nastoupil do úřadu tohoto okresu, jsem vyřešil neméně komplikované

případy. Jak je možné, že zřejmě poslední fáze vyšetřování se tak vleče? Nejlépe bude, když se já sám vydám na tajné pátrání, abych zjistil, zda bych nemohl toho vraha vystopovat.” A tak si soudce Ti příští ráno přivstal a oblékl se jako putující

lékař. Jako všichni vzdělanci měl dobrou povědomost o lécích a umění léčit, takže se neobával odhalení pro neznalost lékařské

nauky. Kromě toho věděl, že lidé se spíše svěří lékaři než někomu jinému. A také je pravděpodobné, že vrah během potyčky sám utrpěl nějaké zranění, a protože se skrývá, raději vyhledá pomoc u putujícího lékaře, než u místního doktora.

Přehodil si pres rameno cestovní lékárničku, dobře vybavenou bylinami, pilulkami a pudry a vydal se za svým vyšetřováním. Město opustil Jižní bránou a kráčel cestou vedoucí do vesnice Šestá míle. Protože měl dost času, loudal se po tržních místech podél silnice, ale nikdo jej neoslovil.

“Možná budu úspěšnější,” přemýšlel ,,když vyhledám vchod do velkého obchodu a tam vystavím své léky, abych upoutal pozornost lidí.”

Nakonec přišel k tržišti, na kterém čile probíhaly obchody, ačkoliv se nehemžilo tolika

lidmi jako obchodní centrum samotného města. To proto, že se rozkládalo na křižovatce dvou silnic, po nichž neustále přicházeli úředníci, řemeslníci a podomní

obchodníci. V severovýchodním rohu stál velký oblouk, do kterého byla vepsána tři slova: “Chuang Chua Čchen”, “Slavný císařský

trh.” Prošel obloukem a spatřil třípatrový dům s velkým nápisem

“Zastavárna” na vývěsním štítu. Soudce Ti si pomyslel, že velký

vchod do tohoto obchoduje skvělým místem ke zřízení dočasné

poradny. Rozbalil svou lékárničku a rozložil ji na kousku látky na kamenné dlažbě, načež vystavil svou kolekci léčiv a bylin. Pak se uklonil a silným hlasem zarecitoval:

Poutníci ze severu a jihu, zůstaňte na chvíli stát. Kdo se pevnému zdraví těší, rád zapomene na bolest, ale když jej nemoc sklátí, pak jen těžko bude znát, kde se na tomto světě na radu dobrého lékaře ptát. Pak pokračoval:

Poníženě oznamuji, že mé příjmení je žen a rodné jméno Ťie a přicházím z provincie Šan-si. Od svého mládí se věnuji studiu vzácných knih o medicíně a dokonale ovládám tajemství umění léčit. Ačkoliv bych si netroufal srovnávat se se slavnými lékaři dávnověku, dovolím si říci, že znám ústní podání pozdějších skvělých doktorů. Cítím tep mužů i žen, rozumím vnitřní medicíně i chirurgii a jsem odborník na diagnostiku neznámých nemocí. Prosím zeptejte se mě na radu a odkryjte se sami sobě. Uvidíte mé

výsledky ve správném recepisu, podle kterého budou lehké neduhy odstraněny bez meškání na místě a u vážných nemocí zaručuji vyléčení do tří dnů. Dnes jsem se zde vyskytl na žádost svého starého pacienta, který dal poslat speciálně pro mě. A nyní, jelikož je mou povinností pomoci každému, kdo potřebuje mých služeb, prosím kohokoliv z vás, kdo trpí nějakým neduhem, ať

přistoupí, aby mohl být ošetřen.”

Během tohoto vášnivého proslovu se kolem něj shromáždil velký dav zahálečů a soudce Ti si je koutkem oka pozorně prohlížel. Všiml si, že všichni vypadají, jako lidé z této čtvrti, neboť mezi sebou vesele klábosili. Zvláště si všiml postarší ženy s ohnutými zády, která se usilovně snažila probít davem dopředu. Když skončil svou řeč, tato žena jej přímo oslovila:

“Poněvadž jste, Mistře, tak velmi zběhlý v umění léčit, musíte být schopen vykurýrovat tuto mou zakořeněnou nemoc.”

“Zajisté,” souhlasil soudce Ti. “Kdybych toto umění neovládal, jak bych se mohl odvážit putovat z místa na místo a oddávat se takovému vychloubání? Jen mi dejte jasný popis vašich příznaků a já vás vykurýruji.”

žena řekla:

“Kořeny mé nemoci se zapustily samy od sebe sem, do mého srdce. Mohl byste mě zbavit tohoto neduhu?”

“Co je pro mne nemožné?” odpověděl soudce Ti. “Vy máte neduh na srdci a já mám lék na srdce. Obraťte svou tvář ke světlu a dovolte mi, abych si ji dobře prohlédl.”

Když však otočila k soudci Ti svou tvář, věnoval ji sotva letmý

pohled. Ačkoliv prováděl tuto věc v zájmu spravedlnosti, přece jen zůstával vysokým úředníkem a ona ženou bez příbuzenského vztahu k němu, takže by bylo proti pravidlům slušného chování, kdyby jí

dovolil, aby se k němu velmi přiblížila. Řekl:

“Vím, co vás trápí. Vaše kůže je vysušená a nažloutlá a vystupují

z ní modré žíly. To je jistě příznak, že vaše játra jsou zanícená

a váš nervový systém oslabený. Někdy v minulosti jste musela prožít velikou duševní trýzeň. Když se nad tím zamyslím, vaše játra začala být podrážděná a vaše zažívání se zhoršilo.

Celou dobu máte bolesti tady v oblasti srdce, že?” žena honem odpověděla:

“Mistře, vy jste skutečně lékař tajuplných schopností! S tímto neduhem se potýkám dlouhou dobu, ale ještě žádný doktor nestanovil příčinu tak přesně. Poněvadž jste nyní provedl svou diagnózu, myslíte si, že existuje medicína, která by mé vyléčila?” KAPITOLA ČTVRTÁ

SOUDCE TI V PŘESTROJENÍ ZA DOKTORA NAVŠTĚVUJE PACIENTA; OBJEVENÍ

NĚMÉ DÍVKY V NĚM PROBOUZÍ ZLÉ TUŠENÍ.

Když soudce Ti viděl, že žena uvěřila v jeho medicínské umění, pomyslel si, že by se mohl rovněž dozvědět více o tom jejím případu. Takto k ní promluvil:

“Těmito potížemi jste sužována již dlouhou dobu. Řekl bych, že máte manžela a děti, kteří by vám mohli obstarat doktora. Proč

tedy dopustili, aby vaše nemoc přešla do chronického stadia?” žena s povzdechem odpověděla:

“Je to smutné, ale můj manžel zemřel již před mnoha lety. Zanechal mi jednoho syna, kterému by nyní bylo dvacet osm let. Dříve míval na této tržnici malý obchod s vlněným a bavlněným zbožím. Před osmi lety se oženil. Vloni v květnu v den festivalu Dračích člunů

zůstal celé dopoledne doma a potom vzal mě, svou ženu a dcerku ven, abychom viděli na řece závody dračích člunů. Ten večer byl můj syn ještě veselý jako obvykle. Ale po večeři si náhle začal stěžovat na strašnou bolest v žaludku. Myslela jsem, že dostal odpoledne u řeky sluneční úžeh a řekla jsem jeho ženě, aby jej odvedla do postele. Při třetí obchůzce ponocného jsem náhle zaslechla synův hlasitý křik, pak do mého pokoje vběhla jeho žena a volala, že můj syn zemřel.

Tato strašná pohroma udeřila na mě i jeho ženu tak, jako kdyby na nás padla nebeská klenba. Naše rodinná linie byla přervána. Ačkoliv nám patřil malý obchod, byl to sotva nějaký kapitál, a tak jsme měly velké potíže někde si vypůjčit, abychom alespoň daly dohromady peníze na jeho pohřeb. Když mělo být mrtvé tělo oděno, všimla jsem si, že oči vylézaly z důlků. Tento žalostný pohled zvýšil můj zármutek, a tak jsem dnem i nocí plakala pro svého syna. To způsobilo mé potíže se srdcem.”

Po vyslechnutí tohoto příběhu trénovaná mysl soudce Ti ihned odhalila několik podezřelý znaků. “Mohlo se stát,” pomyslel si,

“že tento mladý muž zemřel ze slunečního úžehu. Ale jak potom vysvětlit jeho nenadálé výkřiky před smrtí a proč jeho oči vylézaly z důlků? Za tím musí vězet víc, než se na první pohled zdá. Dnes jsem sem přišel, abych pokračoval ve vyšetřování případu dvojnásobné vraždy, ale možná se ukáže, že místo, abych dostal vraha Šaoa, dostanu jen nový případ!”

ženě řekl:

“Nyní, když jsem vyslechl váš příběh, mám za to, že nemoc je ještě

vážnější, než jsem se domníval. Tuto nemoc, pokud by zapříčinila pouze melancholii, ačkoliv je stále hlavní nemocí, lze vyléčit poměrně snadno. Ale jestliže hluboký zármutek začal hlodat srdce a kosti, je to nemoc, kterou nelze vykurýrovat v krátké chvíli. Mám u sebe lék, který vám pomůže, avšak je absolutně nezbytné, abych jej uvařil sám kvůli správnému poměru vody. Jen tehdy bude mít lék největší účinek. Jak mám ale předvést tento obtížný úkol přímo tady na ulici? Abych nemoc vyléčil, musím poznat, jak vážné to s vámi je. Pokud byste se opravdu chtěla zbavit kořenů těchto potíží, pak je možné, abych šel s vámi do vašeho domu a tam pro vás nápoj připravil.”

žena dosti dlouhou dobu váhala, než odpověděla:

“Pokud se vy, Mistře, laskavě uvolíte jít se mnou, pak já

samozřejmě chci být tohoto neduhu zbavena. Ale je zde problém, který bych měla s vámi

nejprve prohovořit. Po smrti mého syna si jeho žena přísně uchovává cudné vdovství. Každý den v poledne se zamyká ve svém pokoji, a když vstoupí do domu cizí člověk, bez konce mě ze svého pokoje hubuje, křičí: “Matko, proč ty lidi pouštíte do domu, ve kterém je mladá žena?” A tak naše mužské

příbuzenstvo, znajíc pevné rozhodnutí mé dcery nikdy se neprovdat, náš dům

nenavštěvuje a nedávno k nám přestalo chodit také naše ženské příbuzenstvo. Takže nyní jsme já a má dcera v domě stále samy. Ráno spolu vykonáváme domácí práce, ale po poledni pobýváme každá ve svém vlastním pokoji. Pokud se uvolíte přijít, budete muset připravovat medicínu na dvoře a já vás budu nucena požádat, abyste potom ihned odešel. Jinak se má dcera se mnou začne vadit.” Tato informace v soudci Ti ještě více zvýšila podezření, že se za vším skrývá něco podivného. Pomyslel si: “Je pravda, že v císařství naštěstí není málo zásadových vdov; ale tato mladá žena to přehání. že nedovolí mužům přicházet do domu a hovořit s ní, to je jistě vhodné chování. Ale že odmítá vídat ostatní ženy a kromě

toho se zamyká každé odpoledne ve svém pokoji, to je nanejvýš

podezřelé. Půjdu s tou ženou do jejího domu, abych se podíval, co je ta její snacha vlastně zač.”

Potom k ženě promluvil:

“že je vaše dcera zásadová vdova, je vskutku hodné velkého ocenění

a obdivu. Zůstanu u vás jen tak dlouho, abych připravil vaši medicínu a potom ihned odejdu, aniž bych si dal šálek čaje či trval na jiných požitcích.”

Když žena viděla, že soudce Ti souhlasí, byla potěšena a řekla:

“Nejprve půjdu domů sama, abych to dceři vysvětlila, a pak se pro vás vrátím.”

Soudce Ti z obavy, že by jí její dcera nedovolila vrátit se, rychle řekl:

“To byste neměla dělat. Jen co připravím vaši medicínu, musím spěchat do města, abych tam vyřídil své záležitosti. Dáváte si příliš mnoho podmínek vzhledem ke skutečnosti, že jak předpokládám, nemáte dost peněz, abyste mi zaplatila přiměřený

poplatek za mou péči. Přesto jsem ochoten jít s vámi a jedinou odměnou mi bude zvýšení mé reputace jako šikovného lékaře. Ale pak musíme začít právě teď.”

‘Potom posbíral své léky a byliny, hluboce se uklonil zástupu diváků a spolu s ženou odešli.

Prošli několika úzkými uličkami, až dospěli k malému skrovnému stavení v zadní ulici. Asi sedmiletá dívka, která stála před dveřmi, jim přiběhla se zjevnou radostí naproti, jakmile je z dálky spatřila přicházet. Jednou ručkou vzala ženu za rukáv a druhou divoce gestikulovala; ale jediné co vyslovila, byly nesouvislé zvuky.

Když soudce Ti viděl, že je dívenka němá, zeptal se:

“Kdo je toto děvčátko, jež ztratilo řeč? Narodila se s tím?” Ale žena již otevírala vstupní dveře a spěchala dovnitř, zřejmě

aby předem oznámila dceři jejich příchod. Soudce Ti v obavě, že snacha zmizí dříve, než by ji mohl zahlédnout, rychle ženu následoval. Vzadu ve dvoře spatřil jednopatrové stavení s třemi místnostmi, jednu vedle druhé.

Dveře místnosti napravo se otevřely, neboť obyvatelka patrně

uslyšela zvuky od vstupních dveří; vyhlédla pootevřenými dveřmi přímo do tváře soudce Ti.

A tak snachu spatřil. Byla to žena asi třicetiletá, na sobě prostý

domácí úbor a žádná líčidla; ale to neoslabovalo její smyslnou krásu. Soudce Ti si uměl dobře představit, že jediný její pohled by mužům způsobil závrať. Její čelo bylo sněhobílé a nádherně

tvarované, a líce měla růžové.

Když spatřila cizího člověka vstoupit do dvora, s výkřikem rozmrzelosti se rychle stáhla do místnosti a okamžitě zamkla dveře. Soudce Ti slyšel, jak zevnitř své tchyni nadává:

“Ty zkažená stará ženo, klidně si do našeho domu přivedeš

mizerného mastičkáře. Po několika tichých dnech se s tebou opět musím celý večer hádat. Čím jsem si zasloužila takovou smůlu?” Když soudce Ti slyšel tento hrubý jazyk, pomyslel si, že se mu podařilo dobře odhadnout, co se ve skutečnosti děje. “Tato mladá

žena musí být zlá osoba,” pomyslel si, “a nevěstí nic dobrého. Nyní, když jsem zašel tak daleko, neodejdu odsud, dokud se nedozvím trochu více bez ohledu na to, jak mi bude spílat a nadávat.”

Posadil se na sedátko ve dvoře a řekl zdvořile:

“Tato ponížená osoba nyní navštívila toto sídlo poprvé a ještě se ani nezeptala na vaše ctěné jméno. A domnívám se, že to mladé

děvče, které nám přišlo naproti, je vaše vnučka.”

“Naše příjmení je Bi,” odpověděla žena. “Můj zesnulý manžel se jmenoval Bi Čchang-šan a můj syn se jmenoval Bi Sün. Běda, po svém odchodu mě zanechal jen s malou sedmiletou vnučkou.” Sotva to dořekla, přitáhla si dívenku těsně k sobě a dala se do pláče. Soudce Ti řekl:

“Madam, již je dost pozdě, prosím přineste mi přenosný vařič na čaj, abych mohl uvařit medicínu. Mimochodem jako lékaře mě zajímá

případ vaší vnučky. Jak se to stalo, že přišla o hlas?” Paní Bi řekla: “To celé je kus hrozného osudu, který padl na náš

dům. Tato dívka, když byla děťátkem, projevovala veliké nadání. Byla velmi chytrá a když jí byly čtyři roky, v jednom kuse povídala. Ale dva měsíce po smrti svého otce jednou ráno vstala a zjistila, že ztratila hlas. Od toho dne, ačkoliv rozumí všemu velmi dobře, nebyla schopna vyslovit jediné srozumitelné slovo. Není to veliké neštěstí, že se takové hezké a nadané dítě přes noc změní v neužitečné stvoření?”

Soudce Ti se vyptával:

“Ve které místnosti spala, když oněměla? Mohl jí někdo připravit o hlas podáním nějaké drogy? Tuto možnost byste měla řádně zvážit, neboť by to mohlo znamenat, že kdyby na ní nějaká ďábelská osoba uvalila němotu pomocí drogy, byl bych schopen ji vyléčit.” Než mohla paní Bi odpovědět, bylo slyšet, jak její dcera volá ze svého pokoje:

“Za jasného dne se tento člověk pokouší obrat dobré lidi o jejich peníze, když říká takový holý nesmysl. Kdo by mohl otrávit mou dceru, kterou jsem nikdy nespustila z očí? Od dávných časů až do dnešní doby se našli všelijací doktoři, ale nikdy jsem neslyšela, že by některý byl schopen vyléčit němotu. Ty stará ženo, tys sem přitáhla tohoto mastičkáře, abys jej hostila za jeho pokusy o tvé

vyléčení, aniž by ses předem ujistila, co je to za muže. To je opravdu mizerný způsob, jak projevit soucit s mým žalem nad ztrátou manžela.”

Paní Bi, takto urážena, netroufala si říci jediné slovo na oplátku. Soudce Ti si pomyslel: “Tato její snacha je jistě

namočena v nějaké nekalé záležitosti. Její tchýně o tom neví

prostě proto, že je to hloupá žena; myslí si, že její dceru doopravdy zajímá jen uchování jejího cudného vdovství. Ale já se naopak domnívám, že svého manžela zabila. Protože skutečně cudné

vdovy jsou také oddané snachy; jestliže ctí svého manžela, prokazují skutečnou starostlivost o zdraví matky svého manžela. Takže proč tato mladá žena neudělala nic, aby se její tchýně

vyléčila? Mimoto, když slyší, že ji může někdo vyléčit, místo aby byla naplněna radostí, nejenže neprojeví nejmenší zájem, ale ještě

začne nadávat a lát.

Tyto dva rozpory ukazují na významnou stopu. Nyní však raději nebudu hnát tuto záležitost dále, abych nevzbudil ženino podezření. Až se vrátím do soudní budovy, začnu pečlivě

vyšetřovat.” Vstal ze židle a řekl nahlas:

“Ačkoliv jsem jen cestující doktor, očekávám, že mi lidé prokáží

patřičnou úctu, protože jinak jsem nucen odmítnout léčit je. Nyní

mě vaše snacha bezdůvodně napadla, mě, který nežádá jediný měďák za své služby. Takže nevím, proč bych vám měl pomoci. Raději vyhledejte jiného doktora.”

Nato se chystal odejít. Paní Bi si netroufala poprosit jej, aby zvážil své rozhodnutí, a tak jej tiše vyprovodila ke dveřím. Když se soudce Ti vrátil na tržnici, slunce zapadalo. Protože na návrat do města bylo příliš pozdě, rozhodl se zůstat přes noc. Vrátí se do Čchangping zítra ráno a mezitím se pokusí na místě

získat trochu více informací.

Naproti tržnici objevil velký hostinec a vstoupil dovnitř. Přivítal jej číšník a otázal se, zda si bude chtít najmout postel, anebo celou místnost jen pro sebe. Soudce Ti viděl, že dvůr ubytovny je zaplněn nosítky a dvojkoláky. Protože by se nerad tísnil s mnoha lidmi v jedné místnosti, řekl:

“Jsem sám, ale poněvadž se pár dní chystám věnovat na tomto místě

své živnosti, abych si na cestu doplnil zásoby, rád bych si najal samostatný pokoj.”

Když se číšník dozvěděl, že se doktor chystá navštívit pacienty a prodat léky, pochopil, že by mohl dostat příležitost vydělat si na provizi, rychle zdvořile odpověděl: “Ano, pane.” A vedl soudce Ti dovnitř, do pokoje pro hosty ve druhém dvoře. Číšník připravil soudci Ti pokoj, a protože ten neměl s sebou žádnou přikrývku, odešel číšník do kanceláře ubytovny, aby mu pronajal ložní prádlo. Když upravil postel, zeptal se, zda již soudce Ti večeřel. Soudce Ti si poručil dvě mísy s prostým, ale chutným jídlem a džbánek vína.

Číšník nejprve přinesl šálek horkého čaje a pak šel a přinesl jídlo. Když soudce Ti dojedl večeři, napadlo jej, že když zde v ubytovně pobývá tak mnoho hostů, jistě bude mít příležitost, aby něco zjistil o vrahovi z vesnice Šestá míle. Vyšel ven na dvůr a viděl, že ačkoliv papírové lucerny již svítily, hosté neustále přicházeli a odcházeli.

Zkoumal rušný dav a všiml si muže, na kterého, než ten stačil cokoliv říci, rychle zavolal:

“Ctihodný pane Chungu, kde vy se tady berete? Je to vskutku štěstí, že jsme se takto náhodou potkali. Prosím, pane, pojďte se mnou dovnitř, ať si můžeme pohovořit.”

KAPITOLA PÁTÁ

ROZHOVOR V LÁZNÍCH ODHALUJE NOVÁ FAKTA; MODLITBA NA H ŘBITOVĚ

VYVOLÁVÁ ZTRACENOU DUŠI.

Muž, kterého soudce Ti oslovil, nebyl nikdo jiný, než seržant Chung. Pověřen soudcem Ti pátrat v okolí města po vrahovi z vesnice Šestá míle hledal již sedmý den, avšak bezvýsledně. Ten den se vyptával na tržnici, a pak když nastala pozdní hodina, rozhodl se zůstat přes noc v témže hostinci. Z obavy, aby neprozradil totožnost soudce Ti, opětoval jeho narážku a oslovil jej jako starého přítele slovy:

“Nikdy bych si nepomyslel, že tě tady potkám. Velice rád si s tebou na chvíli uvnitř pohovořím.”

Soudce Ti jej vzal do svého pokoje ve druhém dvoře a vyzval jej, aby vstoupil. Seržant Chung nejprve pečlivě zamkl dveře a potom se uctivě zeptal:

“Kdy sem Vaše Ctihodnost přišla?”

Soudce rychle řekl:

“Jsme v hostinci, kde stěny mají uši. Takže mě takto podruhé

neoslovuj. No, pověz mi, jak si věci stojí.” Seržant Chung smutně zakroutil hlavou a řekl tichým hlasem:

“Držel jsem se vašich pokynů a vytrvale jsem pátral několik dnů, ale nezjistil jsem nic. Obávám se, že ten muž Šao již zdejší kraj opustil. Snad Ma žung a Ťiao Taj budou mít více štěstí.” Soudce Ti řekl:

“Tato dvojnásobná vražda prozatím vyřešena není, ale já jsem na tomto místě objevil něco, co docela dobře může být novým případem. Dnes večer musíme získat více informací, abychom mohli zítra zahájit vyšetřování.”

Pak pověděl Chung Liangovi o svém setkání s paní Bi a popsal, co se přihodilo. Seržant Chung poznamenal:

“Ačkoliv tato věc vypadá velmi podezřele, nikoho nelze obžalovat, pokud není důkaz, že byl zločin spáchán. Jak bychom tedy mohli tento případ otevřít?”

“Právě to je důvod, proč musíme získat víc informací. Ještě dnes večer bys mohl jít do ulice, kde bydlí paní Bi, a poohlédnout se, zda bys neobjevil něco, co by nám pomohlo v pátrání. Kromě toho bys měl v této čtvrti zjistit nějaké podrobnosti o smrti Bi Süna a dozvědět se, kde byl pohřben.”

Potom přinesli seržantovi nějaké jídlo, a když svou večeři dojedl, počkali ještě na první noční hlídku. Proto seržant Chung zavolal číšníka a řekl mu, ať přinese konvici horkého čaje a pomohl soudci Ti s jeho večerní toaletou. “Já teď,” dodal důvěrným tónem, “půjdu ven, abych navštívil přítele, avšak zanedlouho se vrátím.” Když to číšník vyslechl, neměl sebemenší ponětí, že jde o okresního náčelníka a jednoho z jeho podřízených. Udělal, co mu bylo řečeno a seržant Chung opustil hostinec.

Podle pokynů soudce Ti s obtížemi hledal cestu všelijakými úzkými a křivolakými uličkami, až konečně dospěl do ulice, kde paní Bi bydlela. Několikrát prošel nahoru a dolů ulicí, ale všude bylo ticho jako v hrobě, nikde ani živáčka. Pomyslel si, že je ještě

asi příliš brzy a vydal se na tržnici; trochu se tam porozhlédne a pak se vrátí k domu paní Bi.

Obchody na tržnici ještě neměly na noc zavřené dveře a ulice byly jasně osvětlené bezpočtem papírových luceren. Poněvadž tržnice ležela na křižovatce dvou hlavních cest, prostor byl stále zaplněn lidmi.

Loudal se tudy, až přišel k velkému veřejnému lázeňskému domu. Tu ho napadlo: “Co kdybych vešel a dal si koupel? Takové místo je vždy plné nečinných lidí a je tedy nejpříhodnější k získání nějaké

informace.” Vstoupil dovnitř.

Lázně byly vskutku přeplněny, v obou bazénech bylo několik koupajících se lidí, kteří seděli v horké vodě. Podařilo se mu však nalézt volné místo na velké kamenné vyhřívané lavici vedle bazénů a tam si dřepl. Zeptal se lazebníka:

“Je tato tržnice daleko od města Čchang-pingu? Máte tady mnoho lázeňských domů?”

Když lazebník viděl, že muž není zdejší, odpověděl:

“Asi pět mil od města. Chystáte se tam dnes v noci?”

“Mám tam příbuzného, kterého chci navštívit. Předpokládám, že zdejší vesnice spadá pod jurisdikci náčelníka z Čchang-pingu. Kdo je současným náčelníkem? Nestalo se tady v poslední době něco zajímavého?”

Lazebník byl potěšen, že se našel někdo, kdo ještě neslyšel tu velkou novinu a řekl: “Naším náčelníkem je skvělý soudce Ti, jeden z nejlepších v císařství. A pokud jde o noviny, je

to škoda, ale měl jste přijít před několika dny. To byste pak něco viděl!” Hned na to s velkým potěšením vyprávěl o dvojnásobné vraždě ve vesnici Šestá míle a k čemu došlo během výslechu.

Seržant Chung projevil patřičný zájem. Pak si svlékl šaty a těšil se, jak se ponoří do horké vody. Vyhřívaje se na kamnech, pokračoval v rozhovoru s lazebníkem:

“Slyšel jsem,” řekl, “že na tomto místě jsou obzvláště dobré

závody dračích člunů. Ale bylo mi taky řečeno, že minulý rok se zrovna při festivalu vyskytla nebezpečná epidemie a několik lidí, kteří sledovali závody, se nakazilo a bídně zhynulo.” Lazebník se smál a řekl:

“Jste šprýmař, cizinče! Na tomto místě jsem se narodil a vyrůstal, ale nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Kdo vám nakukal takovou hloupost?”

“Když jsem to slyšel poprvé,” řekl seržant, “sám jsem pochyboval. Ale pak ten člověk přišel s důkazem, když řekl, že jistý pan Bi z této vesnice zemřel hned potom, co se vrátil ze závodů. Jak to tedy bylo?”

Než mohl lazebník odpovědět, mladý muž, asi devatenáctiletý, který

seděl opodál, řekl:

“Ano, to je skutečně pravda. Ale ten muž nezemřel proto, že se byl podívat na závody. Podle toho, co jsem slyšel, zemřel v noci po žaludečním záchvatu.”

Pak třetí host řekl lazebníkovi:

“Byla to ovšem velmi podivná záležitost. Jak by mohl takový silný

chlapík jako mladý Bi, který byl celý den ještě naprosto zdravý, o půlnoci náhle vykřiknout a pak ihned skonat? A vzpomínám si, že když mrtvého strojili, oči mu lezly z důlků úplně příšerným způsobem. Jsou také lidé, kteří říkají, že často viděli v blízkosti jeho hrobu tajemné zjevení. Nedivím se, že lidé o jeho smrti pochybují. Viděl jste jeho vdovu?”

Lazebník řekl:,,No tak, no tak, neměl byste mluvit nesmysly. Ona, ač stále velmi půvabná, zůstává natolik věrná svému zemřelému manželovi, že ani jednou nevyšla ze svého domu, což dokazuje její

věrnost. Jak jinak by to všechno vydržela? A pokud jde o ta tajuplná zjevení na pohřebišti, tam venku na Kao-ťia-wa je několik hrobek. Jak víš, že tito duchové mají něco do činění s mladým Bi?” Ten druhý řekl: “Jen jsem tak trochu žvanil. Na tomto světě jsme jako mráčky plující před našima očima. Dnes jsme tady a zítra můžeme být pod drnem. A pak, když Bi Sün zemřel, jeho malou dcerku postihla němota. Je to smutný příběh.”

Když to řekl, oblékl si šaty a odešel z lázně.

Seržant Chung usoudil, že ví mnoho o Biově události, a zeptal se lazebníka:

“Kdo je ten mladý pán ? Zdá se být příjemným a čestným člověkem.”

“Je majitelem obchodu na tržnici,” odpověděl lazebník, “a Bi Sun míval dřív malý obchod s vlněným a bavlněným zbožím hned vedle něj. Jmenuje se Wang, a protože jej všichni známe už od narození, říkáme mu Malý Wang. Není moc chytrý a rád vypustí, co mu přijde na jazyk, ale nikdy ve zlém.”

Seržant Chung něco přiměřeného odpověděl, dal lazebníkovi štědré

spropitné a odešel z lázní.

Nejdříve se vrátil k domu paní Bi. Cestou přemýšlel, že ačkoliv se případ rýsuje už trochu jasněji, stále chybí alespoň zlomek důkazu; jak v něm tedy bude moci soudce pokračovat?

Opět se loudal asi půl hodiny ulicí, kde bydlela paní Bi, ale všude bylo naprosté ticho a on nezjistil známky ničeho, čeho by se chytil. Vrátil se do hotelu a podal soudci Ti podrobnou zprávu o tom, co vyslechl v lázních. Soudce Ti řekl:

“Nejlepší zřejmě bude jít zítra na pohřebiště Kao-ťia-wa a hledat tam.”

Následující ráno soudce Ti a seržant Chung vstali brzy, posnídali spolu, zaplatili číšníkovi

pár stříbrných a opustili ubytovnu, soudce Ti se svým přenosným medicínským kufříkem přes rameno. Na silnici se zeptali starého muže na cestu a potom ostrým krokem přišli na pusté ohrazené místo zarostlé býlím. Všude se povalovaly vybílené kosti a kolem dokola byly z hlíny navršené hroby. Seržant Chung se posmutněle rozhlédl a řekl:

“Nyní, když sem Vaše Ctihodnost přišla, jak najdeme Bi Sünův hrob mezi těmi ostatními?”

Soudce Ti řekl vážně:

“Já, náčelník, jsem sem přišel s přesným záměrem pomstít jeho smrt. A tak, ačkoliv živí a mrtví pobývají v různých světech, věřím, že pokud jsou mé úmysly upřímné a čestné, mrtvému muži se podaří dát nám nějaké znamení. Kdyby Bi Sün zemřel přirozenou smrtí, asi bychom jeho hrob nenašli. Pokud byl ale podle všeho zavražděn, jeho duch se musí stále vznášet v blízkosti svého mrtvého těla a nějakým způsobem se sám projeví.” Pak se soudce Ti, jak tam stál mezi hroby, pohroužil do upřímné

tiché modlitby.

Mezitím nastalo poledne. Náhle sluneční světlo pohaslo a nad pohřebištěm se zvedl prudký póry v větru, jako přízrak vířící ve vzduchu písek a kamení. Vtom se tam zjevil nezřetelný tmavý tvar, vznášející se povětřím směrem k nim.

Když seržant Chung spatřil tento tajuplný úkaz, jeho tvář

zpopelavěla a vlasy se mu postavily na hlavě. Pokoušel se skrýt za soudcem.

Soudce Ti však zůstal nehybný a pronesl slavnostním hlasem:

“Já, soudce Ti, vím, že jsi utrpěl strašnou křivdu. Ale nemohu ji odčinit, pokud neznám tvůj hrob. žádám tě, abys nám ukázal cestu.” Pak nový poryv větru zavál tvar mezi hroby a soudce Ti se seržantem Chungem jej následovali, dokud nestáli u osamělého kopečku, stojícího stranou ostatních. V tom přízrak náhle zmizel, vítr ustal a všechno bylo opět normální.

Soudce Ti se seržantem zkoumali kopeček a všimli si, že vypadá

docela čerstvý.

Soudce Ti řekl:

“Zavedla nás sem zpráva od mrtvého. Nyní raději jdi a přiveď

hrobaře nebo někoho odsud, abychom se ujistili, že to nebyl nejapný žert nějakého ďábelského ducha a že je Bi Sün skutečně

pohřben pod tímto kopečkem. Já počkám tady.” Seržant Chung měl stále daleko k dobrému pocitu, a tak se zdvihl dost neochotně. Asi po půl hodině se vrátil se starým člověkem s šedou bradou. Muž na soudce Ti spustil zhurta:

“Ty, obchodník s léky, musíš být velmi hloupý člověk. Když jsi na tržnici nenašel nikoho, kdo by koupil tvé pilulky, pokoušíš se teď

obchodovat na tomto opuštěném pohřebišti? Klidně jsem pracoval na svém poli, když tento tvůj muž přišel a táhl mě s sebou se slovy, že se mě chceš na něco zeptat. Tak řekni, co to má všechno znamenat?”

KAPITOLA ŠESTÁ

STARÝ MUž SI LIBUJE V NEURVALÉ ŘEČI; SOUDCE TI ZAHAJUJE OFICIÁLNÍ

VYŠETŘOVÁNÍ.

Soudce Ti ho napomenul:

“Nebuď prostořeký! Ačkoliv jsem jen cestující doktor bez jakékoliv pověsti, nejsem úplný hlupák. Můj příchod sem má přesný důvod. Podle mého názoru je z geomantického pohledu toto pohřebiště

umístěno velmi příznivě. Je-li muž na tomto místě pohřben, jeho synům a vnukům se po dobu deseti let od jeho smrti povede velmi dob ře. Proto se tě chci zeptat, zda nevíš, kdo je

vlastníkem tohoto kousku země a zda by jej nebyl ochoten prodat.” Když to staroch uslyšel, jen se ušklíbl, otočil se a chystal se odejít. Ale seržant Chung jej dostihl, chytil za kabátec a rozhněvaně na něj křičel:

“Nemysli si, že ti tvůj pokročilý věk dává právo pouštět se do hádky s kým se ti zlíbí! Kdybys byl o dvacet let mladší, dal bych ti na místě pořádný výprask a pak by se vidělo, zda by sis troufal urážet lidi. Ztratil jsi řeč? Teď zdvořile odpověz, a rychle!” Starochovi v pevném seržantově sevření nezbylo než uposlechnout.

“Ne že bych nechtěl hovořit s tvým pánem, ale musí konečně mluvit rozumně. Říká, že toto je velmi příznivé pohřebiště; ale jak potom vysvětlíš, že všechny rodiny, které tady pohřbívaly, vymřely před dlouhou dobou? Nevidíš, jak jsou ty hroby zanedbané? Od toho posledního loňského pohřbu jsem ani já, ani žádný jiný hrobař

neviděl jedinou osobu, která by tento poslední hrob navštívila. A dcera muže, který zde leží, krátce po jeho smrti ztratila hlas!

Jak tedy můžeš říct, že toto pohřebiště je z geomantického pohledu příznivé? Není to holý nesmysl?”

Seržant Chung řekl:

“Jistě se mýlíš. Ačkoliv nepatříme k místním lidem, přicházíme sem velmi často. Rodina, ve které malá dcera oněměla, byla Bi Slinová. Chceš tím tedy říci, že muž pochovaný pod tímto kopečkem je sám Bi?”

“Jaké štěstí, že víš alespoň toto,” odpověděl starý muž kysele.

“Pokud se nejmenoval Bi, pak si musel změnit příjmení. Teď má

tento starý muž nějakou práci na svém poli a nemá čas na plané

řeči. Pokud mi nevěříte, jděte raději do vesnice a zeptejte se lidí.”

Pak se vyškubl a rychle kráčel pryč.

Soudce Ti počkal, dokud starý muž nebude z doslechu, a promluvil:

“Déle již nelze pochybovat, že tento Bi zemřel za podivných okolností, což jasně prokázalo zjevení se jeho ducha, kterého jsme před chvílí vyvolali. Vraťme se do města.”

Vrátili se zpět na tržnici a rychle posvačili v malém hostinci. Pak se vydali k hlavní silnici a těsně před setměním dosáhli města. Do soudní budovy vstoupili zadním vchodem a soudce Ti šel do své kanceláře.

Tou dobou konstáblové a další členové družiny soudce Ti začali být znepokojeni, neboť se soudce v posledních dvou dnech u soudu neobjevil. Rušně diskutovali v soudní síni, zda je možné, aby se vydal pátrat na vlastní pěst v souvislosti s dvojnásobnou vraždou, když se soudce Ti náhle vynořil na pódiu a posadil se za lavici. Když pak provedl prezentaci, nejprve se zeptal, zda se už vrátili Ma žung a Ťiao Taj. Konstáblové podali hlášení, že se objevili minulou noc, ale když slyšeli, že je soudce pryč, opět se vydali za svým pátráním. Doposud nic nezjistili.

Soudce Ti přikývl a řekl jim, aby přivedli posla, který má dnes službu. Když přišel před lavici, soudce Ti řekl:

“Zde je úřední předvolání. Zítra brzy ráno jej odneseš do vesnice Chuangchua a přivedeš sem místního strážce. Až tam budeš, zajdi také na nedaleké místo zvané Kao-ťia-wa a řekni hrobaři, který

spravuje tamní pohřebiště, ať tě sem spolu se strážcem doprovodí. Vyslechnu je během zítřejšího ranního zasedání soudu.” Posel šel na strážnici a řekl strážným, kteří tam posedávali:

“Ty poslední dva dny byly poklidné, neslyšeli jsme o žádném novém případu. A teď je tu najednou práce. Co mohl náš soudce zaslechnout, že mě tak žene do vesnice Chuangchua? Kdo tam dělá

strážce?”

Jeden ze strážných řekl:

“Zapomněl jsi na toho chlápka Chuo Kaie? Loni, když byl jmenován strážcem v Chuang-Chua, pohostil nás všechny parádní večeří. Vůbec si nevzpomínáš? Jdi do Chuangchua a uvidíš, že jej znáš. A raději si pospěš. Znáš našeho šéfa.”

Posel šel domů, aby si pořádně odpočinul a další den brzy zrána chvátal do vesnice Chuangchua. Nejprve zašel do domu strážce Chuo Kaie a poslal jeho asistenta do Kao-ťia-wa, aby přivedl hrobaře. Sám zatím se strážcem dobře posvačil na jeho náklady. Právě

dojedli, když byl přiveden starý hrobař. Pak vzal konstábl oba dva, starého muže i strážce, s sebou zpět do města. Polední zasedání soudu bylo zahájeno a soudce Ti usedl za lavici. Prvního oslovil strážce Chuo Kaie:

“Nic se ve tvé vesnici nepřihodilo od doby, kdy jsi byl jmenován strážcem? Proč jsi ve své službě tak nedbalý, že opomíjíš zasílat hlášení?”

Strážce Chuo nyní věděl, že se soudce Ti domnívá, že nepřišel na nějaký spáchaný zločin ve své vesnici a rychle odpověděl:

“Tato bezvýznamná osoba byla jmenována strážcem v březnu minulého roku, a počátkem dubna se tohoto postu ujala. Od té chvíle jsem pak pilně svou službu vykonával. Jakmile Vaše Ctihodnost začala zastávat svůj úřad, stali se nižší úředníci poctiví a lidé žijí v míru, takže z mé vesnice nebylo co hlásit. Jak bych si mohl troufnout od chvíle, kdy se mi dostalo pocty přijmout jmenování, zanedbat své povinností? Prosím Vaši Ctihodnost, aby to laskavě

uvážila.”

Soudce Ti řekl:

“Poněvadž jsi řekl, že ses ujal své služby v dubnu, proč jsi potom přehlédl skutečnost, že hned v květnu byla ve tvé vesnici spáchána vražda?”

Když to strážce Chuo Kai uslyšel, jako by mu na hlavu vylili vědro studené vody. V ohromném zmatku řekl:

“Své obchůzky provádím pravidelně každý den a každou noc, ale o žádném případu nic nevím. Kdyby se takový hanebný čin skutečně

vyskytl, jak bych si jej mohl dovolit držet v tajnosti a neohlásit to Vaší Ctihodnosti?”

Soudce Ti řekl:

“Prozatím na tebe ještě naléhat nebudu. Ale jak potkal Bi Sün z tvé vesnice svou smrt? Ty jsi strážce, ty o tom musíš vědět všechno. Rychle mi pověz pravdu!”

Strážce Chuo Kai odpověděl:

“Vždy jsem si myslel, že v mé funkci jsou na jedné straně věci, o kterých by se zprávy podávat měly, a na druhé straně záležitosti, které není nutné hlásit. Nyní žije v mé vesnici několik set lidí. Zkrátka není dne, abych nedostal oznámení o svatbě, pohřbu či narození dítěte. Na Bi Sünově smrti jsem neviděl nic zvláštního; jeho příbuzní neoznámili, že by na jeho odchodu bylo něco podezřelého, žádný ze sousedů nepodal stížnost nebo obvinění. Vím jen, že zemřel minulý rok v den festivalu Dračích člunů. Toto je celá pravda.”

Soudce Ti rozhněvaně vykřikl:

“Ty psí hlavo, dávej ve své službě větší pozor! Já znám pravdu a ty se nevykrucuj. Toto postačuje, abych si udělal velmi dobře celkovou představu o tom, jak si plníš své povinnosti.” Když soudce Ti takto vynadal strážci Chuo Kaiovi, dal si předvést starého hrobaře.

Ten staroch se třásl v poníženém strachu. Poklekl před lavici a promluvil:

“Já, starý muž, jsem hrobařem z Kao-ťia-wa a uctivě zdravím Vaši Ctihodnost.”

Jakmile soudce Ti spatřil jeho pokoru, stěží se mu dařilo zakrýt úsměv, když si vzpomněl na jeho včerejší neurvalé chování. Zeptal se:

“Jaké je tvé jméno a jak dlouho tam děláš hrobaře?”

“Já, starý muž, jsem nazýván Tao…” začal staroch, ale konstáblové, kteří vedle něj stáli, jej ihned okřikli: “Ty starý

pse, ty drzý křupane! Jak si můžeš dovolit použít výraz “já, starý

muž”, když se představuješ Jeho Excelenci? Nevíš, že musíš říkat

“bezvýznamná osoba”, když stojíš před svým náčelníkem? Tady ti jich dáme pár bambusem, ať jsi starý nebo ne.” Takto seřván konstábly, staroch celý vyděšený rychle řekl:

“Tato bezvýznamná osoba si zaslouží umřít. Již celých třicet let jsem hrobařem. Jak mohu Vaší Excelenci posloužit?” Soudce Ti řekl:

“Pohlédni na mě a podívej se, zda poznáš svého náčelníka.” Hrobař bázlivě vzhlédl, a když spatřil soudce Ti, pomyslel si, že duše se chystá opustit jeho tělo. Několikrát udeřil hlavou o podlahu a bědoval:

“Tato bezvýznamná osoba si zaslouží smrt! Včera jsem nevěděl, že oslovuji Jeho Ctihodnost. Věřte mi však, odteď již nikdy nebudu neurvalý na nikoho, kdo přijde na to zatracené pohřebiště.” Když tato slova slyšeli konstáblové a ostatní pochopové soudu, poprvé se dozvěděli, že soudce Ti byl venku sám na tajném pátrání. Načež soudce Ti řekl:

“Teď mi pověz, jak to vlastně bylo při Bi Sünově pohřbu; řekni mi, kdo přinesl rakev, a všechno, co o té záležitosti víš.”

“Kdykoliv přijde rodina na pohřebiště někoho pohřbít,” začal starý

hrobař, “dají mi dvě stě měděných za vykopání hrobu a navršení

mohyly. Loni, tři dny po festivalu Dračích člunů, přinesli rakev v doprovodu dvou žen. Ty řekly, že mrtvý muž je Bi Sün z vesnice a že jedna dáma je matkou a druhá vdovou po zesnulém. Nejprve chtěly uložit rakev mezi ostatní hroby. Ale když jsem vykopal jámu a chystal se do ní rakev strčit, zaslechl jsem uvnitř zvuk. To mě

pořádně vystrašilo, a tak jsem se zeptal žen, zda jsou si jisté, že skutečně zemřel a jakou měl nemoc. Než mohla matka říci slova, začala mi vdova nadávat, křičela, že se dějí pěkné věci, když už

slušní lidé nemohou v klidu pohřbít svého mrtvého. Pak si na mě

vyjela také stará žena. Přišlo mi to trapné, hádat se se dvěma ženami, ale na druhou stranu jsem se nechtěl nechat zatáhnout do nepříjemností, kdyby se později zjistilo, že tento muž nezemřel přirozenou smrtí a kdyby byla nařízena exhumace. Vybral jsem tedy snadno rozpoznatelné místo, trochu stranou od ostatních hrobů, a tam jsem rakev zakopal. Od té doby jsem však každou noc slýchal v blízkosti toho místa strašidelný křik, který mi nedával klidného spaní. že jsem se na Vaši Ctihodnost včera tak utrhl, bylo jednoduše proto, že jsem měl právě z toho místa smrtelný strach a nechtěl jsem se tam zdržovat. Toto jsem skutečně viděl a slyšel. Ale pokud jde o to, jak Bi Sün zemřel, o tom nic nevím. Prosím Vaši Ctihodnost, aby to laskavě zvážila.”

Soudce Ti řekl:

“Ty se teď můžeš vrátit domů. Ale ať jsi v pravý čas připravený na pohřebišti.”

Pak soudce Ti napsal soudní příkaz a řekl seržantu Chungovi, aby dnes v noci šel do vesnice Chuangchua a vyzval paní Bi a její

dceru, aby se ještě téhož dne dostavily k výslechu při poledním zasedání soudu. Když soudce Ti vydal toto nařízení, šel si odpočinout do své kanceláře.

Konstáblové kroutili hlavami a říkali: “Navštívili jsme Chuangchua alespoň šestkrát či sedmkrát do měsíce, ale nikdy jsme o tomto případě neslyšeli! Náš soudce má zajisté dlouhé uši! Ale opravdu to přehání, ještě není vyřešená dvojnásobná vražda v Šesté

míli a už pracuje na novém případu. Máme to ale těžký život! A řekni mi, je tam mezi těmi, kterých se některý z těch případů

týká, nějaká osoba, kterou bychom odřeli o pár měďáků?” Takto si mezi sebou mumlali, když se chystali doprovodit seržanta Chunga do vesnice Chuang-Chua.*

* Poznámka R. V. G. Staří Číňané věřili, že je celý vesmír zachován a řízen neustálým vzájemným působením dvou prvotních sil, jedné kladné a druhé záporné. Místa, kde se mají tyto síly střetávat v dokonalé harmonii, jsou příznivá pro spočinutí

lidských bytostí, a je-li mrtvé tělo na takovém místě pohřbeno, těší se duše zesnulé schránky v posmrtném životě velké blaženosti. V zemi jako Čína hraje synovská poslušnost a uctívání předků

mimořádnou roli, zvláště to druhé má nejvyšší důležitost. Navíc, je-li zesnulý pohřben na šťastném místě, využije svého vlivu v říši mrtvých ve prospěch svých potomků. Geomancie, jako taková, je nauka, která se může pochlubit množstvím podrobné literatury. Jeli hrob porušen, harmonické působení dvou prvotních sil je vyvedeno z rovnováhy a klid mrtvého je ohrožený. Starý čínský

trestní zákoník se tudíž zmiňuje o znesvěcení hrobu jako o ohavném ěinu, který se trestá smrtí. Proto se čínští náčelníci velmi zdráhali nařídit exhumaci. Kdyby se totiž ukázalo, že nebyla nutná, úředník, který vydal příkaz k exhumaci, riskoval propuštění, nebo možná i těžší trest. Čtenář bude muset vzít tato fakta v následujícím vývoji případu na vědomí.

KAPITOLA SEDMÁ

PANÍ BI POPÍRÁ, žE BY BYL JEJÍ SYN ZAVRAžDĚN; SOUDCE TI POPRVÉ

VYSLÝCHÁ VDOVU PO BI SUNOVI.

Seržant Chung zůstal s oběma konstábly ve vesnici Chuangchua přes noc a druhý den časně zrána se vydali do domu paní Bi a rázně

zaklepali na dveře. Zevnitř zavolala paní Bi:

“Kdo klepe na dveře v tak časné hodině?” Přišla otevřít, a když venku spatřila stát tři vysoké muže, rychle se jim postavila ve dveřích do cesty, aby jim zabránila vstoupit, a řekla:

“Zajisté víte, že v tomto domě není žádný muž, ale jen dvě

opuštěné vdovy. Kdo jste, že nás přicházíte vyrušovat tak brzo ráno?”

Jeden z konstáblů řekl: “Přišli jsme sem z rozkazu a ne pro vlastní potěšení! Představ si, že právě v tuhle hodinu jsme mohli hezky spát doma! Proč si myslíš, že jsme vyrazili do téhle díry?

Kvůli radosti z pohybu? Máme soudní příkaz od Jeho Excelence soudce, přikazující tady seržantovi ihned přivést tebe a tvou dceru k soudu v Čchangping, abyste byly vyslechnuty při poledním zasedání. Takže nám nestůj v cestě!”

Když to řekl, zatlačil paní Bi zpět a vešli do dvora. Dveře prostřední místnosti byly otevřené, vstoupili tedy dovnitř a posadili se. Dveře místnosti vpravo byly pevně zavřené. Seržant Chung pak vytáhl soudní příkaz a řekl:

“Toto je úřední záležitost, která nesnese odkladu. Kde je tvá

snacha? Řekni jí, aby se dostavila a doprovodila nás k soudu. Řeči vám nepomohou.”

Když paní Bi slyšela, že o ně projevil zájem okresní náčelník, celá se roztřásla a zaúpěla:

“Nikdy jsme neudělaly nic, co se nemá, a teď po nás chcete, abychom šly před soudce! Některý z našich věřitelů proti nám podal oznámení, protože jsme mu ještě nevrátily peníze? Prosím, vážení

pánové, mějte soucit s naším domem. Od doby, kdy můj syn zemřel, jen s velkými obtížemi dáme dohromady alespoň na denní spotřebu. Jak bychom mohly splatit dluhy, které jsme musely nadělat, abychom neodkladně uhradily sumu za pohřeb? Ačkoliv jsme jen prostí lidé, ještě nikdy jsme nemusely snášet hanbu být odvedené služebníky zákona. Prosím, vážení pánové, projevte jednou trochu lidské

laskavosti a vraťte se k soudu bez nás. Mohli byste povědět soudci, že ihned prodáme náš nábytek a oděvy a pak splatíme své

dluhy. Prosím, mějte trochu pochopení a neodvlečte nás k soudu!” Když to paní Bi dopověděla, propukla v hořký pláč. Protože seržant Chung viděl, že je to poctivá žena, řekl vlídně:

“Nemusíte se trápit, žádný z vašich věřitelů proti vám nepodal oznámení. Náš soudce si pouze přeje vidět vaši snachu a položit jí

několik otázek. Jen ji přiveďte, vás necháme na pokoji a k soudu vezmeme pouze ji!”

Než však stačil zcela domluvit, paní Bi vykřikla:

“Nevěřím, že vy muži jste skutečně konstáblové! Nejdříve říkáte, že musíme jít s vámi obě, pak říkáte, že potřebujete jen mou dceru. Jistě jste únosci, kteří vědí, že v tomto domě teď není

žádný muž, aby nás chránil a chystáte se mou dceru unést. Znám takové, jako jste vy, nejdříve ji znásilníte a pak ji prodáte do nevěstince. Ale abyste mou dceru dostali, budete muset nejprve zabít mě!”

A vrhla se na seržanta. Trpělivost konstáblů byla vyčerpána, hrubě

ji odtáhli, posadili na židli a řekli:

“Ty stará hloupá ženo, copak nevidíš, že pouze seržantova vlídnost ti dává možnost, abys s námi nemusela jít? Viděla jsi předvolání, které napsala sama Jeho Excelence? Chceš říci, že je to taky podvrh? Jsi tak hloupá, že se nikdo nemůže divit, když tě tvá

snacha takto podvádí. Kdyby na to Jeho Excelence ve své moudrosti nepřišla, tvůj vlastní život by byl brzy ve velkém nebezpečí!” Pro všechno to rozčilení si nikdo z nich nevšiml, že během výměny názorů se otevřely dveře, a že v nich nějaký čas stála mladá Bi a slyšela každé slovo.

“Matko,” řekla nyní, “nech je být, ať se jich mohu na něco zeptat. Za prvé, máte jen předvolání a nejste zmocněni nás uvěznit? A za druhé, je pravda, že proti nám nikdo nevznesl obvinění? Dobře tedy, ani já, ani má matka jsme se proti zákonu ničím neprovinili. Nadarmo staří neříkali: Přestože je ocelový meč ostrý, nevinnému hlavu neusekne. I když je soudce náčelníkem tohoto okresu, nedovolil by si dělat neodůvodněné požadavky. Když se císařský

dvůr doslechne o vdově, která zemřela, neboť zůstala věrná svému manželovi, vláda dá často postavit na její počest pamětní chrám a vysocí úředníci tam na jaře a na podzim obětují. Není tedy sebemenší důvod posílat konstábly, aby nás zatkli, nás, dvě

opuštěné vdovy. Pokud se nás chce soudce na něco zeptat, stačí jen vzkázat. My jsme zločin nespáchaly a nebojíme se veřejně dostavit k soudu. Ale nenecháme se odvléci takovýmto způsobem. Pokud nás přinutíte jít, pak odmítneme opustit soudní dvůr, dokud celá

záležitost nebude plně objasněna, a potom soudce nebude moci říci, že jsme neuposlechly jeho příkazů.”

Po vyslechnutí takové výmluvné řeči, kde každé slovo mělo svůj význam, byli oba konstáblové ohromeni a podívali se na seržanta Chunga, jak se k této věci postavit. Seržant řekl s úsměvem:

“Dobře, dobře, mladá dámo, na osobu tak mladou umíte mluvit velmi dobře. Nyní chápu, jak jste dokázala připravit tak úžasný zločin. A pokud jde o obvinění proti vám, já nejsem, mladá dámo, náčelník Čchang-pingu. Já jen vím, jak provézt zatčení. Chcete-li se dozvědět více, budete mít možnost své dotazy vznést u soudu. Nás svým chytrým jazykem zastrašit nemůžete.”

Sotva to dořekl, pokynul konstáblům, kteří paní Bi chytli a vyvlekli z místnosti, aniž mohla říci jediné slovo. Stará paní Bi, neschopna konstáblům vzdorovat, se vrhla v zoufalství na podlahu. Avšak aniž by ji věnovali jediný pohled, odvedli seržant a konstáblové její dceru pryč.

V ulici se shromáždil dav vesničanů, zvědavých, co se přihodilo. Seržant na ně zavolal:

“Tuto ženu vedeme k výslechu před soud z nařízení Jeho Excelence, náčelníka Čchang-pingu. Lidé, pokud nám chcete bránit v plnění

našich povinností, budete samozřejmě do případu zapletení. A dovolím si tvrdit, že to není žádný malý případ!” Dav, takto varován, se rychle rozprášil, poněvadž nikdo nechtěl být zapleten do soudního případu.

Seržant a jeho společnost spěchali do Čhang-pingu, aby se k soudu vrátili v poledne.

Když byl soudce Ti o jejich příjezdu zpraven, nařídil jim čekat v soudní síni. Pak si oblékl svou úřední róbu a nasadil čapku, odtáhl závěs za pódiem a usedl za lavici. Soudce Ti pohlédl na písaře a konstábly, kteří se dole seřadili, a mocným hlasem nařídil: “Přiveďte zločince!” Konstáblové vykřikli: “Provedeme!” a přivedli mladou paní Bi, která před lavicí poklekla. Avšak tento působivý soudní ceremoniál paní Bi nezastrašil. Než ji soudce Ti mohl oslovit, promluvila:

“Tato bezvýznamná žena, paní Bi, rozená Ťiou, uctivě sklání svou hlavu na pozdrav Vaší Ctihodnosti. Byla jsem přivedena zatykačem vydaným Vaší Ctihodností a prosím, aby mi byl oznámeno mé

obvinění. Jsem mladá, opuštěná vdova a nemohu dlouho klečet na této kamenné podlaze.”

Soudce Ti, popuzen takovou nestoudností, rozhněvaně řekl:

“Ty si, ženo, troufáš použít slov “opuštěná vdova”? Můžeš oklamat svou hloupou starou matku, ale ne mě, soudce. Zvedni zrak a podívej se, kdo jsem!” Paní Ťiou – jak ji odteď budeme nazývat

-vzhlédla a dostala hrozný strach. “To je,” pomyslela si, “ten doktor, který k nám nedávno přišel. Nyní již chápu, proč jsem mu hned napoprvé nedůvěřovala a proč jsem byla všechny ty dny v nejistotě, cože bylo na tom doktorovi podivného.” Ale ačkoliv její

srdce tlouklo jako na poplach, ve tváři neprozradila nic ze svého zděšení a pevným hlasem řekla:

“Tenkrát jsem nevěděla, že onen doktor je Vaše Ctihodnost a vyslovila jsem nezdvořilá slova. Urazila jsem vás neúmyslně a neměl byste to proti mně použít. Vaše Ctihodnost se těší jako náčelník věhlasu. Jak by vás taková malicherná věc mohla rozhněvat?”

Soudce Ti vykřikl:

“Ty necudná ženo, ty mě ještě neznáš! Poněvadž byl tvůj manžel ještě mladý, byla bys s ním žila šťastně, dokud byste spolu nezestárli. Proč jsi navázala nedovolený vztah a pak svého vlastního manžela zavraždila? Avšak věz, že on, tvůj manžel, nenalezl ve svém hrobě pokoje a přede mnou tě obvinil. Ty nevíš, že pro ženu je zavraždění svého manžela tím nejhnusnějším zločinem, jaký zákon zná? Nyní se doznej, jak jsi svého manžela zabila a kdo je tvým milencem.”

Když paní Ťiou uslyšela, že je obviněna ze zabití Bi Süna, bylo jí, jako by dostala těžký úder, který pronikl až k jejímu srdci. Mistrně však ovládla své emoce a chladně řekla:

“Vaše Ctihodnost je otcem a matkou nás, prostých lidí. Tehdy jsem vás skutečně urazila nevědomky. Jak mě můžete pošpinit pro tak malicherný důvod a vymyslet si proti mě takový zločin. A zločin, ze kterého mě falešně obviňujete, Vaše Ctihodnosti, se trestá

jedině smrtí. Tak vážné věci byste neměl brát na lehkou váhu.” Soudce Ti poznal, že paní Ťiou, spoléhajíc na svou krásu, jej manévruje do nevýhodné pozice, když naznačuje, že ji navštívil se skrytým úmyslem, a výtkami se tak pokouší pomstít se mu. Řekl:

“Vím, že jsi chytrá, ale tvůj břitký jazyk ti nebude nic platný. Předložím ti důkaz a uvidíme, zda se pak nepřiznáš. Tvůj mrtvý

manžel mi řekl jasně, že tys jej zavraždila. A taky, že jsi ze strachu, aby někomu neřekla o tvém cizoložství, dala své dceři drogu, po které oněměla. Nedávno jsem ji sám viděl. Jak si můžeš

ještě troufat svůj zločin popřít? Když se nepřiznáš teď, vyslechnu tě pod torturou.”

Paní Ťiou se však zastrašit nedala. Odpověděla:

“Jak se mohu přiznat, když nemám nic, co bych měla přiznat? Můžete mě umučit k smrti, ale nemůžete dostat mé přiznání ke zločinu, který jsem nikdy nespáchala!”

Soudce Ti vykřikl:

“Ty se mi, ženo, odvažuješ právě tady u soudu vzdorovat? Nyní dám v sázku tuto svou černou čapku a nechám se nazývat krutým náčelníkem. Uvidíme, zda se ani na mučidlech nepřiznáš. Nejprve jí

dejte čtyřicet ran bičem!”

Konstáblové z ní strhli šat, odhalili záda a vysázeli ji čtyřicet ran bičem.

KAPITOLA OSMA

PANÍ ŤIOU, OBVINĚNA Z VRAžDY, SI VEDE CHYTŘE; HLOUPOST JEJÍ MATKY

VYVOLÁVÁ U KAžDÉHO SOUCIT.

Tímto mučením se nepodařilo paní Ťiou donutit, aby se přiznala. Místo toho řekla:

“Vaše Ctihodnost je otcem i matkou všech lidí v okrese. Jak můžete ubližovat dobrým lidem bez špetky důkazu? Slučuje se to s vaší

představou být dobrým náčelníkem? Pokud si ale myslíte, že mě

mučení může přinutit k přiznání, jste snílkem. Tvrdíte, že jsem zavraždila svého manžela, na základě jediného důkazu, kterým je svědectví podané duchem. Ale jak to můžete prokázat? Můžete mi ukázat napsané svědectví, které ten duch podal? Dovolte mi připomenout vám, že ačkoliv jste okresním náčelníkem, nejste všemohoucí. Jestliže pro svou osobní zaujatost trváte na mém očerňování a mučení, trvejte, lidé budou říkat, že dveře vyšších úřadů jsou vždy otevřeny pronásledování a útlaku. A i kdyby vaši nadřízení odmítli proti vám něco podniknout, pak já, umučena k smrti, přednesu případ v říši mrtvých. A pamatujte si, pokud bude náčelníkovi prokázáno falešné obvinění nevinného člověka, zákon vyměří žalobci trest, který chtěl dát obviněnému. Přestože jsem jen mladá a bezbranná vdova, udělám, co bude v mých silách, abych vám srazila z hlavy soudcovskou čepici.”

Soudce Ti pak nařídil konstáblům, aby jí nasadili palečnice. Udělali to a přitahovali těsněji a těsněji. Paní Ťiou jen hlasitěji křičela, že byla falešně obviněna.

Pak soudce Ti řekl:

“Vím, že jsi otrlá osoba, ale tvá kůže a maso nejsou ze železa. Bude-li to nutné, budu s tím pokračovat celý den.” A opět nařídil konstáblům, aby ještě více šrouby přitáhli.

Když konstáblové viděli, že paní Ťiou pod tímto krutým mučením stále trvá na své nevině, začali pochybovat, zda je skutečně

vinna. Navzájem si dali tajné znamení, dělali, že vynakládají na otočení šroubů veliké úsilí, a celou dobu křičeli na paní Ťiou, že se musí přiznat, ale ve skutečnosti šrouby trochu uvolnili. Když

jejich velitel viděl, že seržant Chung stojí vedle pódia, dal mu znamení, aby ustoupil tam, kde na něj soudce neuvidí. Pak k němu přistoupil a zašeptal:

“Seržante, když jste se nedávno vydal pátrat s Jeho Excelencí, jaký důkaz jste to vlastně objevili? Soudce nám nařídil jen utáhnout šrouby, ale co když ona zemře a později se ukáže, že byla nevinna? Jeho Excelenci to bude stát jméno a postavení a nás naše životy. Když říkal, že duch jejího manžela ji obvinil, byla to jen lest, aby ji strachem přinutil k přiznání, ale nevyšlo to. Zdá se mi, seržante, že náš soudce, který je obvykle velmi bystrý, nemá

svůj nejlepší den. Pokud má skutečně důkaz, že zavraždila svého manžela, proč nejprve nedá exhumovat mrtvolu, a potom, když by důkaz mohl každý vidět a ona by stále zapírala,

nepřistoupil k tortuře? Prosím vás, seržante, využijte svého vlivu, který na soudce máte, a zastavte alespoň pro dnešek výslech. Vždyť můžeme začít zítra.”

Seržant si pomyslel, že na tom, co velitel řekl, něco je. Přece jen byla tato věc téměř rok stará, nebylo podáno žádné obvinění a chyběl jakýkoliv přímý důkaz; sotva by se dalo přivést k soudu nehmotného ducha, aby svědčil. A tak seržant Chung vystoupil na pódium, postavil se za soudcovo křeslo a pošeptal mu do ucha, zda by nebylo lepší pro dnešek přestat.

Soudce Ti řekl rozhněvaně:

“Co jsem sám zjistil, mě přesvědčilo, že mám pravdu. Jak bych se mohl ospravedlnit svému svědomí, kdybych připustil, aby tato vražda zůstala nepotrestaná? Bojí-li se muži pokračovat v mučení, nařídím zítra exhumaci. Když pak mrtvola nevydá jasný důkaz vraždy, rád přijmu trest za to, co jsem této ženě vykonal. Nepřipustím, aby zde tento případ skončil.”

Pak řekl paní Ťiou:

“Ty, ženo, trváš na své nevině, ale říkám ti, že až se tě zeptám příště, budu tě konfrontovat s důkazem, který nebudeš schopna vyvrátit.”

Pak nařídil konstáblům odložit palečnice a odvést ji do vězení, kde bude držena do dalšího výslechu. Konstáblovi, určenému pro službu v terénu, nařídil jít do vesnice Čchuang-chua a přivést k soudu paní Bi. Nakonec nařídil ostatním konstáblům jít do Kao-ťiawa a na pohřebišti připravit vše potřebné pro exhumaci, která bude vykonána následující den.

Když soud skončil, všichni konstáblové a strážní soudního dvora tento případ probírali mezi sebou do nejpodrobnějších detailů. Byli plni pochybností a obávali se, že tentokrát soudce zašel příliš daleko. “Tohle není dětská hra,” namítali, “přestože je zde důvod k podezření, náš soudce dává v sázku svůj krk. Pokud ohledání mrtvoly neukáže žádné stopy, že byla spáchána vražda, je s ním konec.”

Zrovna se stmívalo, když konstáblové, kteří měli přivést paní Bi, přišli do jejího domu. Poslední zprávy o tom, co se přihodilo u soudu, sem již dorazily a na rohu ulice se srotili sousedé a povaleči a vášnivě probírali vinu paní Ťiou. Když konstábl viděl, že dav blokuje ulici, vykřikl:

“Udělejte cestu, přišli jsme sem v úřední věci. Udělejte cestu, tady není nic k vidění. Jestli chcete něco vidět, musíte přijít zítra do Kao-ťia-wa!”

Potom zaklepal na dveře a paní Bi s tvářemi zalitými slzami jej vpustila dovnitř. Bědovala:

“Není to pohroma, jako by nás trestala sama nebesa? Tehdy prohlásil, že je doktor a skutečně jako doktor vypadal, a potom má

dcera řekla několik neuvážených slov. Ale to není těžký zločin, že ne, tak proč nám teď působí takové utrpení? Zítra půjdu já, stará

žena, sama k soudu a povím mu, co si o něm myslím!”

“Ty hloupá ženo,” řekl konstábl, “nevidíš, že Jeho Excelence se pouze snaží pomstít za tebe smrt tvého syna? Ale pokud chceš jít k soudu sama, je to hezké. Dostal jsem rozkaz přivést tě zrovna tam, aby se tvá dcera necítila ve vězení tak sama.” Pak začal konstábl tahat ženu ke dveřím. Ale stará žena, plná hoře a zuřivosti, křičela:

“Ty konstáblovský pse, jediné co umíš, je doručit falešné

obvinění. Teď už tento svůj dům nechci. Nechci už jediný kus nábytku.” Nešťastná svou ztrátou, začala do ulice vyhazovat kusy nábytku.

“Tak tady jsi,” řekl konstábl rozhořčeně strážci Chuo Kaiovi, který právě vstoupil. “Dostal jsem se až sem, pro její dobro, a teď takto vyvádí! S těmahle lidičkami se tak těžko jedná. Ten její

nábytek nemá velkou cenu, přesto ale nech pár svých pomocníků, aby to tady přes noc hlídali. Kdyby někdo ty věci ukradl, byli bychom to my, kdo by měl potíže.”

Chuo Kai souhlasil a konstábl odvedl paní Bi do měsíční noci. Bylo již pozdě v noci, když zaklepali na městskou bránu. Naštěstí

vojáci, kteří měli stráž, konstábla znali a otevřeli mu těžkou bránu.

Jakmile se dostali do soudní budovy, zařídil konstábl, aby se paní

Bi vyspala v místnosti na strážnici.

Další den si soudce Ti nechal paní Bi předvést při ranním zasedání

soudu. Zdvořile k ní promluvil:

“Tedy paní, váš manžel se jmenoval Bi, ale jaké je vaše dívčí

jméno? Také bych vám chtěl vysvětlit, že tehdy jsem šel do vašeho domu jedině kvůli vašemu mrtvému synovi. Zemřel za velmi podezřelých okolností a podle mého názoru jej zabila jeho žena. Já

jako náčelník jsem povinen pomstít nepravosti páchané na lidech mého okresu a duch vašeho zesnulého syna mě požádal, abych potrestal jeho vraha. Dnes jsem si vás nechal předvést jen proto, že vaše snacha se tvrdohlavě odmítá přiznat a mimo to mě obviňuje ze svévolného pomlouvání. Pokud nebude mrtvola exhumována a provedena pitva, tento případ nikdy nebude doveden do konce. Cítím, že je mou povinností, říci to vám, jeho matce.” Paní Bi však nebyla touto řečí uchlácholena. Řekla:

“Můj syn je mrtev již téměř rok. K čemu by bylo ohledání jeho mrtvého těla? Ten večer, kdy zemřel, to vidělo mnoho lidí. Vaše Ctihodnost říká, že on si přeje napravit křivdu, kterou utrpěl, ale ve skutečnosti můj syn žádnou křivdu neutrpěl. Proč jste podrobil mou dceru mučení bez předložení jediného důkazu? Jste-li otcem a matkou obyčejných lidí, jak nám můžete takto ubližovat pod tak průhlednou záminkou? Tedy mé dívčí jméno je Tang. Patřila jsem do rodiny, která žila po celé generace na stejném místě. Jsme slušní lidé a každý kolem nás zná. Upřímně vám říkám, že od tohoto soudu neodejdu, dokud mou dceru nepustíte na svobodu, kdybych tady měla vypustit duši! Také nebudu poslouchat řeči někoho, komu nestačí, že ubližuje živým, a který teď bude rušit klid mrtvého!” Jakmile to dořekla, propukla v pláč.

Když soudce Ti viděl, že je tak hloupá, jako je poctivá, a bezvýhradně věří všemu, co jí její snacha napovídá, řekl podrážděně:

“Ty hloupá ženo, smrt tvého syna nastala z příčiny, o které ty nemáš ani potuchy. A když ti všechno vysvětluji, odmítáš

porozumět. Ale říkám ti, pokud se ukáže, že je tvá dcera nevinna, já, náčelník, budu ochoten podstoupit trest, který by postihl ji samotnou. A jsem plně připraven udělat to kvůli tvému mrtvému synovi. Ale ty, jeho matka, stále odmítáš nechat jeho tělo exhumovat, aby jeho křivda nebyla nikdy odčiněna. Jenže já jsem zde náčelníkem a nemohu připustit, aby tato vražda zůstala nevyřešena. Proto jsem se rozhodl, že exhumace bude provedena, ať

svolíš, či nikoliv!”

Nařídil, aby ji odvedli pryč, a určil exhumaci na příští den. Od soudní budovy vyrazí v osm hodin a k exhumaci dojde o druhé hodině

odpolední. Pak se vrátil do své kanceláře a napsal podrobnou zprávu vyšším úřadům.

Konstáblové venku nyní viděli, že to nejhorší, čeho se obávali, teprve přijde. Téměř všichni soudce kritizovali, ale nikdo si netroufal požádat jej, aby exhumaci zastavil. Takže neochotně

připravovali potřebné nástroje.

Druhý den časně ráno konstáblové nastoupili do soudní síně, gong třikrát zazněl a soudce Ti se posadil za lavici. Sám nejprve oslovil koronera.

“Toto je velmi neobvyklý případ. Nebude-li nalezeno žádné poranění

nebo jiné znaky násilné smrti, pak bude mé jméno a mé postavení

ztraceno. To mě znepokojuje nejméně, důležitější je, že taková

událost dostane do potíží také tebe a konstábly, kteří budou při exhumaci pomáhat. Proto ti nařizuji provést pitvu s největší

pozorností, aby tento případ mohl být uzavřen a mrtvý pomstěn!” Pak si nechal předvést paní Bi a paní Ťiou a k té druhé pravil:

“Nedávno jsi dala přednost mučení před doznáním se ze zločinu. Snad se ti tím podařilo oklamat ostatní, avšak já se do tvých osidel chytit nenechám. Dnes budete ty a tvá matka přítomny pitvě

a uvidíme, co řekneš potom.”

Paní Ťiou plně pochopila, že soudce to myslí s exhumaci smrtelně

vážně, ale neuměla si představit, že by při pitvě objevil nějakou stopu zločinu. Pomyslela si tedy, že mu alespoň ukáže, že si s ní

neměl zahrávat. Řekla:

“To já jsem byla mučena a ohavně pošpiněna, já, která alespoň

nechává mrtvého na pokoji. Když se však vy teď po roce chystáte porušit mrtvé tělo mého ubohého manžela, to je odporné. Ale jen do toho, když se na mrtvole ukáže jediná stopa, že byl zavražděn, s potěšením řeknu, že jsem to byla já, která jej zabila. Ale pokud bude takový důkaz chybět, zaručuji vám, že ačkoliv jste v úřední

hodnosti, zákon vám vyměří tvrdý trest! Zákony této země nelze brát jako dětskou hru, oni nedovolí, aby byl nevinný člověk křivě

obviněn!”

Soudce Ti se však jen chladně usmál.

KAPITOLA DEVÁTÁ

HROBAŘ UKAZUJE UMÍSTĚNÍ HROBU;

SOUDCE TI DÁVÁ OTEVŘÍT RAKEV KVůLI PITVĚ.

Konstáblové usadili paní Bi a paní Ťiou do samostatných krytých nosítek a vydali se do Kao-ťia-wa.

Také soudce Ti nastoupil do svého úředního palankýnu a opustil soudní budovu, doprovázen celou svou družinou, včetně koronera a jeho pomocníků.

Když lidé, kteří bydleli podél cesty, zaslechli, že má být exhumováno mrtvé tělo Bi Süna, jednomyslně se shodli, že jde o velice vážnou věc. Soudce Ti projížděl se svou skupinou hlavní silnicí k vesnici Čchuang-chua a mládež i staří lidé je následovali, aby viděli, co se bude dít.

Krátce po poledni dosáhli vesnice Čchuang-chua, kde přicházeli soudce pozdravit strážce Chuo Kai a starý hrobař. Hlásili, že venku na pohřebišti v Kao-ťia-wa bylo všechno náležitě připraveno. Než se tam však vydali, zavolal si soudce Ti seržanta Chunga ke svému palankýnu a tichým hlasem mu pravil:

“Tenkrát ti řekl lazebník zdejších lázní o mladém muži, který

býval Bi Slinovým sousedem. Pokus se jej vyhledat a zjisti, zda se od něj můžeš ještě něco dozvědět. Poněvadž bude dnešní den dlouhý, nebudu se dnes večer do města vracet a zůstanu zde ve stejném hostinci, ve kterém jsme si před pár dny vzali pokoj.” Pak pokračovali do Kao-ťia-wa.

Na pohřebišti, nedaleko Bi Sünova hrobu, byla postavena bouda z rákosových rohoží a v ní zbudován provizorní tribunál. Byla tam již shromážděna skupina konstáblů a rozloženy nástroje potřebné k exhumaci.

Soudce Ti vystoupil ze svého palankýnu a šel si nejdříve opět prohlédnout Bi Sünův hrob. Když viděl, že od jeho poslední

návštěvy nebylo nic porušeno, posadil se za lavici a nechal si předvést hrobaře a paní

Ťiou. Nejprve promluvil k hrobaři:

“Nedávno jsi mi řekl, že toto je hrob Bi Sünna. Je mou povinností

tě varovat, že pokud exhumace ukáže, že jde o nepravý hrob, budeš

vinen ohavným zločinem. A pak bude na výčitky svědomí příliš

pozdě.”

“Jak bych si v tomto mohl dovolit lhát,” ohradil se hrobař, “když

vidím, že jsou zde přítomny jak matka mrtvého, tak vdova po něm?”

“Ne že bych byl nedůvěřivý člověk,” pokračoval soudce Ti, “ale tady paní Ťiou se mě pokusila všemožně oklamat a ještě mi hrozila trestem za křivé obvinění. Kdyby se ukázalo, že toto není Bi Sünův hrob, nejen, že by to zhatilo vyšetřování, ale byl bych se také

provinil neodpustitelným znesvěcením hrobu nevinné osoby. Takže chci, abys nyní otiskl svůj palec na tento dokument, čímž

dosvědčuješ, že toto je skutečně Bi Sünův hrob. Pokud se mýlíš, poneseš následky.”

Pak se obrátil na paní Ťiou a řekl: “Teď dobře poslouchej. Provedu tuto exhumaci v zájmu spravedlnosti, a nikoliv proto, abych dokázal, že mám vždy pravdu. Tato exhumace je však krutá vůči ostatkům tvého manžela. Jsi jeho zákonná manželka, a ať už jsi jej zabila či nikoliv, je nyní tvou povinnost í, než začneme s pracemi, poskytnout modlitbu jeho duši.”

Nařídil hrobaři, aby ji zavedl k hrobu. Stará paní Bi, která

pochopila, že nyní bude tělo jejího syna skutečně exhumováno, bez ohledu na svůj žal a naříkání chytila svou dceru za rukám a řekla jí:

“Má dcero, postihl nás hrozný osud. Zřejmě nestačilo, že můj syn zemřel v rozkvětu života. Teď mají být porušeny jeho kosti a my musíme čelit tomuto krutému úředníkovi.”

Paní Ťiou však zůstala zcela chladná. Nahlas jí odpověděla:

“Teď je pozdě naříkat. Doma mi nikdy nedopřeješ klidu. Přivedla jsi do našeho domu všelijaké lidi a tím způsobila tyto nepříjemnosti. Teď ti nářek nepomůže. Avšak počkej po exhumaci, až

se prokáže, že Bi Sün nebyl zavražděn. Potom nebudu litovat tohoto náčelníka. Zákony vytvořené naším vznešeným císařem mu ukládají

vládnout lidem, ne jim ubližovat. On sám bude muset podstoupit trest, který chtěl vyměřit mně. Když mi nařizuje, abych poskytla modlitbu svému manželovi, udělám to, abych skončila tuto nepříjemnost!”

Odstrčila svou matku, šla k hrobu a třikrát se uklonila. Neprojevila ani trochu zármutku, naopak ukázala naprostý vzdor. Spílala dokonce hrobaři, když jej nazvala starým psohlavcem a slibovala, že mu po exhumaci ještě ukáže. “Na co čekáš?” dodala.

“Dáma skončila, dej se do práce!”

Starý hrobař byl potupou velice rozhořčen, ale právě tady se s touto ženou neměl chuť hádat. Šel se nejprve zeptat soudce, zda může začít.

Soudce Ti vše bedlivě sledoval. Nařídil paní Ťiou modlit se nad hrobem jen proto, že chtěl vidět její reakce. Nyní, když poznal, že neprojevuje sebemenší zármutek a ještě hovoří naprosto bezcitně, byl plně přesvědčen, že svého manžela zavraždila. Nařídil hrobníkovi začít s exhumaci.

Starý muž a jeho pomocníci se chopili nářadí a začali kopat. Po půl hodině byla odházena svrchní část mohyly a ukázala se rakev. Pomalu ji vykopávali a stírali z ní hlínu a bláto, kterým byla pokryta.

Soudce Ti jim přikázal přinést rakev do rákosové boudy, kde ji položili na dva podstavce vedle lavice.

Když paní Bi spatřila rakev se svým synem přímo před sebou, okamžitě padla do mdlob.

Dva konstáblové jí pomohli na nohy a posadili ji.

Soudce Ti potom nařídil strážci Chuo Kaiovi a jeho pomocníkům, aby otevřeli rakev.

Když bylo těžké, kluzké víko odsunuto, dav přihlížejících, kteří

ve své dychtivosti, aby jim nic neuteklo, šli stále blíž, se chvatně odtáhl.

Mrtvola byla pomalu vyzdvižena z rakve i s hrubou podložkou, na které uvnitř spočívala, a položena na rákosovou rohož, jež byla pro tento účel natažena před lavicí. Hermeticky uzavřená rakev z těžkého dřeva a suchý vzduch uchovaly mrtvolu v uspokojivém stavu, přesto se některé části začaly rozkládat. I tak neustále příšerně

civěla, zvláště proto, že měla ještě otevřené oči a vystavovala scvrklé, šedivé bulvy. Několik lidí z davu vesničanů na tuto skutečnost upozornilo a jeden druhému říkali, že je to zřetelný

znak toho, že Bi Suna potkala násilná smrt.

Soudce Ti opustil své místo za provizorní lavicí a šel k mrtvole. Dlouhou dobu pátral v jejích vyhaslých očích. Pak vážně promluvil:

“Bi Síine, Bi Stíne, dnes já, náčelník, jsem zde, abych pomstil tvou křivdu. Pokud tě potkala násilná smrt a tvá duše je stále uvnitř, žádám tě, abys ukázal svou přítomnost a zavřel oči.” Pak se, k hrůze a úžasu všech přítomných, vyschlá víčka mrtvoly začala přivítat a zakryla oční bulvy.

Když vzrušení nad tímto duchovním zjevením opadlo, nařídil soudce Ti koronerovi provést pitvu.

Koroner se sklonil nad mrtvolou a řekl:

“Vaše Ctihodnosti, tato mrtvola je pohřbena již delší dobu. Nelze ji vyšetřit v jejím současném stavu. Prosím, aby mi bylo dovoleno ji nejprve očistit.”

Když dal soudce Ti své svolení, koroner a jeho pomocníci se nejdříve pokusili odstranit rubáš. Na většině míst se látky zbavili snadno, ale tam, kde již došlo k rozkladu, se ukázaly obtíže s odloupnutím, aniž by se poškodila kůže pod ním. Koroner pak řekl hrobaři, aby ohřál vodu ve velkém železném kotli. Když

byla voda horká, několikrát mrtvolu navlhčil a pak odstranil rubáš.

Koroner vzal dva galony nezředěného vína a pozorně umyl mrtvolu od hlavy k nohám. Když tak učinil, oznámil soudci, že nyní může začít s prohlídkou.

Ačkoliv se tam shromáždilo několik set lidí, nebyl slyšet jediný

zvuk. Všichni natahovali krky, aby viděli každý koronerův pohyb. Koroner nejprve pozorně prohlédl tvář a krk a pak pokračoval směrem dolů, prohlížeje mrtvolu palec po palci. Dav sledoval jeho postup v napjatém tichu. Když končil s žaludkem, a stále nepodával soudci žádnou zprávu, lidé se začali být neklidní a cosi si vzájemně šeptali. Když koroner skončil u chodidel, řekl svému asistentovi, aby mrtvolu otočil. Pak vyšetřoval záda, přičemž

věnoval zvláštní pozornost zátylku lebky a krku. A stále žádná

zpráva.

Soudce Ti nyní vypadal utrápeně. Odešel ze svého místa, postavil se blízko koronera a pozorně sledoval jeho vyšetřování. Konečně

byl koroner u konce a obrátil se k soudci se zprávou:

“Nyní, když jsme skončili s prohlídkou vnějších částí těla, hlásím, že tam nejsou vůbec žádné znaky, jenž by mohly ukázat, jak tento muž zemřel. A tak nyní žádám Vaši Ctihodnost o svolení

využít obvyklých prostředků pro vnitřní prohlídku, abychom poznali, zda nebyl podán jed.”

Než mohl soudce Ti odpovědět, začala paní Ťiou vehementně

protestovat. Křičela, že i kdyby byl její manžel otráven, nijak se to navenek neprojevilo. Ona nedovolí, aby mrtvé tělo trpělo další

nedůstojné zacházení.

KAPITOLA DESÁTÁ

PANÍ ŤIOU NECHCE NECHAT SVÉHO MANžELA ZNOVU POHŘBÍT; SOUDCE TI NAVŠTĚVUJE CHRÁM, ABY SE ODDAL ROZJÍMÁNÍ.

“Poněvadž povrch mrtvoly neukazuje žádné stopy, je nezbytné

prověřit její nitro,” řekl soudce Ti rozhodně. “To je ustálené

pravidlo pitvy.”

Nedovolil paní Ťiou říci jediné slovo a nařídil koronerovi pokračovat.

Koroner nalil do úst mrtvoly horkou vodu a přitlačením dlaní svých rukou na prsa a břicho nahnal vodu nejprve dovnitř a pak ji opět vytlačil ven. Vzal tenký plíšek z vyleštěného stříbra asi osm palců dlouhý a pomalu jej zasouval do krku, dokud se nedostal hluboko dovnitř. Zanechal ho tam, otočil se k soudci a požádal jej, zda by nesvědčil při vytažení plíšku.

Soudce Ti opustil své místo a zůstal stát vedle mrtvoly, zatímco koroner vytahoval plíšek ven. Povrch plíšku nevykazoval sebemenší

zabarvení.

Koroner byl na rozpacích a řekl soudci:

“To je, Vaše Ctihodnosti, zkouška na přítomnost cizí látky. Nemohu než konstatovat, že jsem nenalezl jedinou stopu, která by naznačovala, že tohoto muže potkala násilná smrt. Dovolil bych si však poradit, aby bylo přikázáno provést pitvu staršímu koronerovi s větší reputací, aby se vidělo, zda potvrdí mé závěry.” Na soudci Ti bylo patrno veliké zděšení. Pomalu se vrátil na své

místo a řekl paní Ťiou:

“Poněvadž pitva neodhalila žádné stopy, které by naznačovaly, že byl spáchán zločin, podám v tomto smyslu zprávu vyšším úřadům a ponesu plnou odpovědnost z následků. Mezitím však nemůžeme nechat mrtvolu takto vystavenou. Vrátíme ji do rakve, aby mohla být znovu pohřbena.”

Než však mohl dokončit, paní Ťiou odkopla jeden z podstavců pod prázdnou rakví; ta s rachotem spadla dolů a rozbila se na kousky.

“Tvrdila jsem, že zemřel na nemoc,” křičela, “ale ty, psí

úředníku, jsi trval na pitvě. A teď, když nebyla zjištěna jediná

stopa po zločinu, jej chceš znovu zakopat, jako by se nic nestalo. Co jsi to za náčelníka? I když jsem jen ubohá žena prostého stavu, nemáš právo mě bít a mučit, pokud jsem nevinná. Včera ses pokusil na mě vynutit falešné přiznání a dnes jsi znesvětil hrob. Poněvadž

jsi mrtvolu nechal exhumovat, nebude znovu pohřbena. Ačkoliv jsme jen obyčejní lidé, nemusíme se nechat takovým způsobem pošlapávat. Mrtvola nebude znova pohřbena, dokud se tento případ nevyřeší a ty nepřijdeš o svou černou čapku.”

Pokračovala ve spílání soudci Ti a její matka se sborově přidala. Soudce Ti nebyl schopen říci nic na svou obranu.

V zástupu diváků, jenž sledoval, jak je soudce, kterého všichni znali jako poctivého úředníka, veřejně napadán, převládal názor, že je to hanebné. Několik starších, kteří stáli blízko paní Ťiou a její matky, je ostře pokáralo slovy, že mrtvola již byla vystavena potupné pitvě a je tedy urážlivé nechat ji ležet na jasném denním světle. Někteří dodali, že soudce je poctivý úředník, a ačkoliv se v tomto případě zmýlil, udělal to v dobré víře, a konečně pouze v zájmu jejího mrtvého manžela. Jiní zase prohlašovali, že by se nepostavili za ženu ze své vesnice, která na veřejnosti křičí a nadává úředníkovi. Copak by se nám z vesnice Chuang-Chua ostatní

lidé ze sousedních vesniček neposmívali a neříkali, že neznáme pravidla slušného chování? Když paní Tiou poznala, jaký je všeobecný názor davu, pomyslela si, že by nebylo moudré déle odporovat. Proto se raději podřídila soudcovým pokynům a souhlasila, aby byla mrtvola opět pohřbena. Hrozbami a protiobviněním alespoň dosáhla, že nebude požádán jiný koroner, aby provedl druhou pitvu. Hlavní bylo, že se mrtvola vrátí zpět do rakve a bude bezpečně zahrabána pod zemí.

Soudce Ti viděl, že starou rakev nelze více použít, proto poslal několik konstáblů do vesnice, aby koupili náhradní rakev. Když ji přinesli, byla mrtvola zahalena a rakev uzavřena. Prozatím ji tam nechali na márách.

Soudce Ti vyplnil nezbytné dokumenty vztahující se k exhumaci a následován zástupy se vrátil do vesnice Chuangchua. Poněvadž se již setmělo, rozhodl se zůstat přes noc ve stejném hostinci. Nařídil, aby paní Bi bylo dovoleno odejít domů, avšak paní Ťiou se vrátí do soudního vězení a bude tam držena do odvolání.

Jakmile soudce Ti vydal toto nařízení, šel si odpočinout do svého pokoje v hostinci, kde seděl osamocen se svými trýznivými myšlenkami.

Po chvíli vstoupil seržant Chung a sotva soudce pozdravil, oznámil mu:

“Podle pokynů Vaší Ctihodnosti jsem vyslechl toho mladého muže, jenž býval Bi Slinovým sousedem. Zjistil jsem, že byli s Bi Sünem velkými přáteli a velmi lituje, že je smrt rozdělila. Ale nemůže doplnit nic, co bychom již o zločinu sami nevěděli. Zmínil se však, že když Bi Sün ještě žil, jeho žena se ráda ukazovala na ulici, žertovala a smála se na veřejnosti a vůbec se nechovala, jak by se žena v domácnosti chovat měla. Bi Sün ji často za to huboval, ale nakonec to vždy skončilo prudkou hádkou. Když se pak po jeho smrti zamkla sama ve svém domě a odmítala kohokoliv vidět kromě své matky, nevyvolalo to mezi sousedy žádné překvapení.”

“Jak budeme nyní,” dodal ser žant, “když pitva nepřinesla žádné

výsledky, v tomto případě pokračovat? I když jsme pevně

přesvědčeni, že byl Bi Sün zavražděn, dokud nemáme žádný důkaz, sotva budeme moci paní Ťiou opět vyslýchat pod torturou. Navíc nebyla ještě vyřešena ani dvojnásobná vražda ve vesnici Šestá

míle. Uplynulo více než dva týdny a zprávy o tom, že by Ma žung a Ťiao Taj vraha vystopovali, stále žádné. Je pravda, že Vaše Ctihodnost je lhostejná k vlastní reputaci, ale oba případy jsou hanebnými zločiny, jenž volají po spravedlnosti. Nemohla by Vaše Ctihodnost vymyslet nějaký způsob…”

Seržanta přerušil zvuk hlasitého nářku venku ve dvoře. Z obavy, že se paní Bi opět vrátila, aby obtěžovala soudce Ti, chtěl jít ven a zadržet ji. Pak ale zaslechl, jak konstábl stojící venku na stráži říká:

“Takže ty se ptáš na Jeho Excelenci soudce? Dobrá, buď si ženou toho muže, to ale není důvod, abys vstoupila v takovém stavu. Jeho Excelence dělá, co může. Nejprve si tady chvíli odpočiň a vysvětli to mě, já pak podám soudci zprávu. Jak tedy víš, že ten muž byl tvůj manžel?”

Seržant Chung rychle vyběhl ven a dozvěděl se, že se jedná o ženu neznámé oběti zločinu ve vesnici Šestá míle, jež přišla, aby předala svůj případ soudci. Když to svému pánovi ohlásil, soudce Ti nařídil, aby ženu přivedli.

Byla to žena asi čtyřicetiletá, vlasy rozcuchané a po tvářích ji stékaly slzy. Poklekla před soudcem, začala hlasitě naříkat a úpěnlivě prosila, aby pomstil smrt jejího manžela. Když byla požádána o vysvětlení, začala vyprávět:

“Můj bídný manžel se jmenoval Wang a povol áním byl povozník. žijeme v Liu-šui-kou, asi dvacet mil od vesnice Šestá míle. Večer před vraždou žena našeho souseda náhle ochořela a

prosila mého manžela, aby se ihned vydal do vesnice Šestá míle a přivedl jejího manžela, který tam zrovna vyřizoval nějaké obchody. Můj manžel měl stejně v plánu přivézt svou károu nějaké zboží, a tak se vypravil ještě téže noci s tím, že se další den brzy ráno vrátí. Ale čekala jsem na něj marně. Zpočátku jsem si nedělala starosti, protože jsem si myslela, že tam mohl něco rozvážet. Když se však za tři dny náš soused vrátil a pověděl mi, že tam mého manžela vůbec nespatřil, dostala jsem veliký strach. Čekala jsem několik dní a potom jsem požádala své příbuzné, zda by se nemohli pozeptat na silnici a ve vesnici Šestá míle. Dostali se až k rakvi, která leží

na márách vedle strážnice, a přečetli si úřední zprávu na jejím boku. Z popisu, který byl přiložen, ihned poznali, že neznámá oběť

je můj manžel, podle všeho usmrcen neznámou osobou. Prosím Vaši Ctihodnost, aby pomstila jeho smrt!”

Soudce Ti byl dojat jejím žalem, řekl několik přívětivých slov a ujistil ji, že udělá všechno, aby vraha zatkl. Pak jí dal několik stříbrných, a řekl jí, aby tuto sumu použila na důstojný pohřeb svého manžela.

Poté, co vdova po Wangovi odešla, tam soudce Ti zůstal sedět, ponořen v

melancholických myšlenkách. Přemítal, že pokud smutně

selhal jako náčelník, jak může ještě zůstat v úřadě neschopen poskytovat službu státu a lidem?

Číšník přinesl večeři, a přestože soudce Ti pociťoval nechuť, přinutil se, aby snědl několik soust. Ve společnosti sklíčeného seržanta dojedl v napjatém tichu. Krátce poté se odebral do postele.

Druhý den časně zrána odešel soudce Ti z hostince a v doprovodu své družiny se vrátil do města. Učinil však okliku přes vesnici Šestá míle, kde osobně nařídil veliteli poskytnout paní Wangové

veškerou pomoc, aby rakev s mrtvým tělem jejího manžela byla převezena do její vesnice.

Jakmile soudce Ti usedl ve své kanceláři, namočil psací štětec a začal psát zprávu vyšším úřadům. Ve všech detailech popsal zločin, kterého se dopustil, když znesvětil hrob a sám si doporučil přiměřený trest. Sotva se zbavil tohoto deprimujícího úkolu, přikázal služebnictvu, aby připravilo koupel a řekl jim, že nepožaduje žádné jídlo, protože se chystá ten den postit. Když se vykoupal a oblékl si čisté šaty, nařídil seržantu Chungovi, aby šel do městského chrámu a oznámil představenému, že má v úmyslu tam zůstat přes noc; hlavní hala chrámu byla veřejnosti po celou noc uzavřena a všechny osoby, vyjma knězi, byly vyzvány, aby odešly.

Když nastala noc, vydal se soudce Ti do chrámu. Jakmile zastavil před bránou, poslal svůj doprovod zpět a sám vstoupil do hlavní

haly.

Seržant Chung již připravil pro něj v rohu pohovku a polštářek pro meditaci položil před oltář.

Seržant přidal několik vonných tyčinek do držáku k zapálení a pak jej ponechal o samotě. Rozložil si postel pod jedním z širokých schodišť vedoucích do hlavní haly a tam se uložil. Soudce Ti poklekl na holou podlahu před oltářem a soustavně se modlil. Vzýval Síly Nejvyšší, jenž znají jeho skutečnou touhu po spravedlnosti, aby se uráčily ukázati mu správnou cestu. Sedl si na polštářek se zkříženýma nohama a vzpřímeným tělem. Se zavřenýma očima se pokoušel dosáhnout klidného stavu mysli. KAPITOLA JEDENÁCTÁ

NARÁžKA V KNIZE SE DÁ POUžÍT V PŘÍPADU; SEN ODHALUJE SKRYTÉ STOPY

POSLEDNÍCH UDÁLOSTÍ.

Soudce Ti však zjistil, že své myšlenky nedokáže zkoncentrovat. Starosti s Bi Sünovým případem, napětí při exhumaci a pitvě spolu s hrozbami paní Ťiou a nářkem paní Wang, všechny tyto věci se mu neustále honily hlavou. Zůstal sedět na modlitebním polštářku dlouhou dobu, a přestože měl oči zavřené a pokoušel se docílit vyrovnaného stavu mysli, pochybnosti a podezření mu nedaly pokoje. Když poprvé kolem prošel ponocný, začal se soudce Ti soužit. Přišel sem do chrámu s jasným úmyslem získat pomoc ve snu, ale kdyby spánek nechtěl přijít, pak by bylo všechno marné. Vstal, sešel ze schodů a spatřil seržanta Chunga, který již spal zdravým spánkem. Nechtěl jej vyrušit, a tak se vrátil do hlavní

haly a začal chodit sem a tam.

Když asi po dvacáté procházel kolem velkého oltářního stolu, všiml si knihy, která tam ležela. “Říká se, že četba přitahuje ducha spánku. Budu si chvíli číst a snad mi tato kniha pomůže ukrátit čas, anebo mě bude nudit natolik, že usnu.” Vzal tedy knihu a namátkově ji otevřel.

Kniha však byla pouze kolekcí odpovědí, jenž se využívají při věštění z proužků.* Soudce si pomyslel:

“Poněvadž jsem sem přišel, abych přijal poučení od mocností

nahoře, mohu se o osudu stejně dobře poradit s těmito věšteckými proužky. Kdo ví, zda duchové nezvolili právě tento zvláštní

prostředek, aby se projevili?”

S úctou přemístil knihu na oltář osvětlený svícemi a vložil do hořáku novou vonnou tyčinku. Pak se před oltářem poklonil a chvíli se tiše modlil. Když opět vstal, vzal vázu oběma rukama a silně s ní třásl, dokud nevypadl jeden bambusový proužek. Rychle jej zvedl a spatní na něm číslo 24. Otevřel knihu a listoval, dokud nenašel indicii pod číslem 24. Položka byla opatřena záhlavím se dvěma slovy “Střed” a “Sudá” a pod nimi bylo napsáno jméno “Paní Li”. Soudce Ti si vzpomněl, že Paní Li byla více než tisíc let velmi známou historickou osobností. Jako konkubína dávného krále jej podněcovala, aby zabil korunního prince; krátce nato bylo království rozbito a král si musel útěkem zachránit život. Soudce Ti si uvědomil, že toto by mohlo ukazovat na paní Ťiou, která tím, že zabila svého manžela, přivedla pohromu na svůj dům. Konečně indicii tvořila krátká báseň:

Místo kohouta neoznámí slípka příchod dne.

Proč tedy král bere paní Li do přízně své?

V jejím srdci ďábelský plán se zrodí

ve společném loži, kterak to na světě chodí.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s